- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Když mi bylo pět, měla jsem kočárek na panenky – ale ne ten hluboký na miminka, alebrž sporťák, čili kárku. Vozil se v něm svorně můj nejoblíbenější lehce opelichaný plyšový medvěd s velkou kudrnatou bakelitovou mrkací panenkou v kostkovaných šatičkách .
Ten hluboký kočárek jsem si moc přála. Tak moc, že mi ho Ježíšek nadělil, když mi bylo sedm. Jenže to už jsem nutně potřebovala panenku-mimino s vycpanou prdelkou.
Když jsem měla šestnáct a tělo tvarované jako Marilyn Monroe, chtěla jsem vypadat módně jako Twiggy, s rozměry žehlicího prkna. K relativní vyhublosti jsem se dopracovala až díky našim synům, kteří mezi sebou mají věkový rozdíl 19 měsíců – tomu kdo zažil, netřeba vysvětlovat – většinou lítá každý jiným směrem a vy je stíháte rychlostí hráče amerického fotbalu.
Jenže to už jsem toužebně vyhlížela konečně vlastní byt. Pak větší vlastní byt.
Při úspěšném zahnízdění běží život takovým tempem, že snad i mizí velké touhy – jsou nahrazeny stovkami malých, ze dne na den, z jednoho školního roku dětí do druhého – ze základky na střední, ze střední na vysokou… - a najednou se z toho všeho otřepete a zbývá jediná – zdraví.
A už vám nepřipadá notoricky oposlouchané přání „pevného zdraví“ vůbec banální. Všechny předchozí prkotiny a životní plány už se splnily. Zůstává tahle jedna touha, někdy nesplnitelná, zato napořád.
Další články autora |
Správné finanční návyky a dovednosti vznikají právě v dětství. Mnoho dětí je přijímá přirozeně od svých rodičů, kteří jsou pro děti velkým vzorem....