O pohlazení

Před několika lety jsme měly/i/ takovou  malou sešlost  s několika kamarádkami ze střední školy + jedním kamarádem.  Po pár sklenkách dobrého bílého se začaly rozebírat důležité aspekty žIvota.

Složení bylo celkem odpovídající statistickému vzorku (mírně pokročilejšího věku) většího českého města:

Jedna vdova

Jedna, majíc dlouhodobě přítele, ale ještě nerozvedená se svým manželem

Jedna vdaná, ale již déle žijící sama, trávící jen velké svátky s manželem a rodinou svého bývalého,

Jeden kamarád, s kterým se znám od dětství, a který je shodou okolností přítelem jedné z výše uvedeých dam.

Probrali jsme tehdy "cotodalo":

- profesory, kteří naučili a měli respekt, i ty, co nás nechali pospávat a sami na tom byli zrovna tak

- děti, od doby kdy byly batolata

- známé, jak kdo kde a s kým

- zdraví, co ještě slouží a co už dosluhuje

- jak a s kým by si člověk teď ten život ideálně představoval  .......................

  byl to báječně strávený čas, na který budeme vzpomínat, co Alzheimer dovolí, ale padla tam jedna drobná pravda od jedné ze zúčastněných:

"Já ani tak nepotřebuju někoho na sex nebo přidělání poličky, ale někoho, kdo by mě občas pohladil."

Přeji vám všem, abyste měli v novém roce někoho na pohlazení...