O opravnách obuvi, punčoch... a ještě něčeho jiného

Když jsem tenkrát dostala ty úúúžasný punčocháče, nedá se to asi současnými měřítky vyjádřit... a když se na nich udělalo očko, bylo to neštěstí v řádu potopení Titaniku...punčocháče byly k mání v Tuzexu  

a podvazky moc pohodlí nositelkám neposkytovaly, i když byly možná děsně sexy.

Zimy tehdy panovaly tuhé a móda mini v téhle kombinaci nebyla zrovna parádním řešením. 

Vzpomínám si, jak jsem měla namrzlá kolena, ale hlavně jsem si připadala ve svých  cca čtrnácti veelice dospěle.

Když se ta módní punčocháčová nádhera protrhla, nosila se do opravny, v našem  městě do Divadelní ulice, kde jste se v jedné řadě zapojili do fronty na opravu utíkajících oček a v druhé na opravu ošoupaných podpatků.

V první frontě jste dospěli k paní, která rukou se svými  rudými, neskutečně dlouhými nehty projela váš životaneschopný kus oděvu a vyřkla ortel - oprava nad 10 Kč palec dolů, ostatní mooožná zkusíme....

Ošoupané podpatky a další závažné poruchy na obuvi posuzoval  v druhé frontě zkušený "pan švec" - když vyřkl ortel "palec dolů", nemělo cenu se pokoušet o jakoukoliv reinkarnaci. Měl vždycky takovou tu nagelovanou vlnu na vlasech, ale u něj to kupodivu nepůsobilo odpudivě. Možná proto, že rozuměl bezvadně tomu , co dělá.

Až po dlouhých letech se člověk v drbech dověděl, že ti dva na slovo vzatí punčocho-obuvničtí odborníci spolu dlouhou dobu víc než kamarádili , ale to na historii nic nemění...nevím, jestli ještě žijí ... 

Stejně se nosily k opravám poškozené deštníky, zámky na kufrech...

Tak nějak si nejsem jistá, jestli patřím do dnešní doby, kdy se už neopravují ani punčochy, ani deštníky, ale všechno se místo oprav vyhazuje - stejně jako vztahy - místo snahy o  nápravu se vyhodí, nahradí něčím jiným a čeká se, že to nové bude lepší, snazší......  nechce se hledat síla, ochota, omezení sobeckosti, tolerance  a statečnost  napravovat něco, co by ještě mohlo fungovat...