O kouzlu fotografie a zážitku

Posedlost snahou o zdání zjevu lepšího, než je smutná skutečnost, cvičí s každým. Myslela jsem si, že jsem tímhle fenoménem nedotčená. Jen do chvíle, než jsem vybírala foto do nově budované snůšky slohových-pardon blogových- prací

Když se jdete představit někam osobně, má to svá úskalí a záludnosti, nicméně je dokázáno, že po dvou minutách má dotyčná protistrana názor utvořen a je ochotna svou představu už jen lehce korigovat. Ale zkuste se představit nějakou fotkou tak, aby o vás něco řekla, ještě to trošku vylepšila a přitom nevykecala všechno na první pokuk.

Hrabete se v rodinném digiarchivu, vzpomínáte, kdy jste měli na výletě dobrou náladu, která by se mohla pozitivně odrazit ve výsledku, kdy to z oblohy svítilo až oči přecházely, kdy jste na sobě měli ty kraťasy co dělají hezčí nohy, kdy jste měli čerstvý melír a na sobě tu halenku, která má rukávky tak akorát a rozepínání kam až hrdlo ráčí. A to hlavní – vzdálenost fotografa, případně práce transfokátoru optimální – vrásky nevidno, absence makeupu nepostřehnutelná, úhel pohledu z té nejmilosrdnější strany…. – prostě hledáte a šmahem zamítáte, protože to nikde není ONO, všude něco chybí nebo přebývá, člověk ztrácí poslední zbytky iluzí sám o sobě. Pak zbabělá myšlenka – hrábnout o pár roků do archivu dozadu – no fůůůůj, to by tedy Mirek Dušín nikdy neudělal…

Byla by tu jedna - připravená fotečka na nové doklady – tedy nevím jak kdo, ale já na snímku- třebaže vybraném jako nejmenší zlo ze čtyř hrozivých variant- který je pořízen v předpisovém bezúsměvném „ánfasu“ vypadám jako týden pohřešovaný z řeky vytažený ze známé televizní pátrací relace.

Tak dál – oslavy a jubilea: proč se proboha musím vždycky tak debilně spontánně rozesmát ze všech kytic a dárků, když je mi pak vidět za divná šestka vlevo nahoře? No to jsou hravé škodolibosti fotografa.

Tak uplyne příjemná hodinka, kdy si vybavíte všechny akce posledních měsíců, zavzpomínáte jak to tam bylo úžasný, únavný, deštivý, moc do kopce nebo naopak a pak hrábnete po jedné, která sice nesplňuje hromadu požadavků, které jste si zpočátku kladli, ale zato je z toho báječně dovolenkového červencového dne, kdy jste se žízniví a hladoví dohrabali za vedra na Libín , tam jste si dali jedno „malý ze sedmýho schodu“ a párek s hořčicí a pak jste měli takhle šťastný výraz - a v té fotografii to všechno je...

A najednou víte, že důležitý je ten výlet v čase - kusu vašeho života - a výběr „ pravé“ fotografie je jen bezvýznamná epizoda.