O cestě za papežem a svazáckých výletech

Bůhví, proč ta souvislost agnostikovu hlavu napadne. Může za to reportáž o rozesmátých poutnících, odjíždějících autobusem do Říma a záběry z odbavovací letištní haly na blahosklonně se usmívající církevní hodnostáře, směřující ta

X+

Vždycky jsem si poutníky představovala jako rozedrané, hladové, cestou zbídačené a skoro bosé osoby, které podstupují strastiplnou cestu jak káže jejich ideologie, s myslí soustředěnou na splnění přání, zázraku, nebo skutku, který se povede, až dorazí do Santiaga de Compostela, Lurd nebo Svaté země.

V tuzemském provedení třeba na Hostýn nebo Svatou Horu u Příbrami. Vzhledem ke vzdálenosti ne tak dramaticky.

Myšlenka kolektivní akce, která splňuje funkci společenského setkání, turistického pěšího výkonu, pobytu na čerstvém vzduchu a případně lekce sborového zpěvu, je geniální.

Proto se jí každý náboženský proud pevně držel - ať jde po cestách Buddhy nebo do Mekky, putuje "na horu" ve jménu husitství, nebo vede pod vyšívanou korouhví kulhavou stařenku na kopec za vsí.

Ideologie sedmdesátých let minulého století podporovala pravidelné svazácké výjezdní akce přesně podle vzoru svých zkušenějších a propracovanějších vzorů. Neříkalo se tomu poutě. Konalo se pod hlavičkou SSM, protože jinak to nebylo průchozí, ale to bylo každému upřímně jedno. Šlapalo se na Praděd, na Ještěd, na Kriváň... - byla tam sranda a spousta zážitků.

Že by se každý poutník vypravoval na cestu s čistou myslí, obrácenou ke svému nejvyššímu? Možná to ani není ten pravý účel.

Ve jménu jakékoliv ideologie se dá páchat leccos, ale poutě jsou v tom nevinně.