Myslela jsem si, že špatně slyším, když říkali na seriozní rozhlasové stanici, že „v porodnici je takový nával, že se musí vytvořit pořadník"- no to snad ne !... - Tedy „poručíme větru dešti" už tu bylo a víme, jak to fungovalo, a
Jelikož jsem zrovna byla na rehabilitaci, podívaly jsme se s paní fyzioterapeutkou na sebe a vypukly jsme v nevázaný řehot - jo, tak oni budou teď regulovat přirozenou dobu těhotenství, aby se vše řádně napasovalo do časových pásem, která budou přesně odpovídat počtu volných porodních lehátek - tomu říkám pokrok.
Nebo je to tím, že se to stalo v září, kdy se podle pana Vojty rodí nejvíc dětí...
Jenže pak mi došlo, že to asi nebude legrácka a smích mě přešel. Vzpomněla jsem si na své vlastní zážitky na konci sedmdesátých let, kdy ve chvílích, které člověk považuje za nejdůležitější v životě, bylo všechno jako na běžícím pásu, postelí byla plná chodba a i po těch letech to není nejrůžovější vzpomínka.
A hup ho - další laskomina: radostně zmínili naši mladí, že mají pro kulicha, sotva tříletého nejmladšího příslušníka rodu, zajištěnou a zaplacenou školku. Trochu jsem znejistěla. Proč zajištěnou a zaplacenou, když jsou mu tři roky až v dubnu?
Vybavila se mi vzpomínka na - tentokrát začátek osmdesátých let-, kdy jsem si mohla blahopřát, že jsem pracovala u velké firmy s vlastní mateřskou školkou, která svým zaměstnancům děti pohlídala, jinak bych musela, jako valná většina, shánět známosti nebo vozit děti do horoucích pekel.
Teď se musí jistit, čili platit, už od začátku školního roku, aby bylo možné od dubna nastoupit. Ale třeba je to jen specialita hlavního města.
Myslela jsem si naivně, že tyto situace, jsouce dopodrobna rozpitvány odborníky v oblasti vývoje národa, nemohou po čtvrtstoletí nikoho překvapit. Ale demografové asi lehce zdřímli.
Jakoby to líčil Werichův Čochtan: „ vždy připraven - a on nebyl."
