Jak jsme málem přišli pozdě, aneb šaty vzhůru nohama

Celý příběh se stal v dávných dobách, kdy kluci vyráběli nábytek na koleně a holky tvořily modely podobně -s jehlou v ruce a šicím strojem.

X+

Chodili jsme každý měsíc na skvělý pořad Tandem Oskara Gottlieba, kde se kromě parádní muziky odehrávaly rozhovory se zajímavými lidmi, které by televizní vysílání nepustilo ani se skřípěním zubů celé kontrolní komise.

My baby jsme měly nepsané pravidlo, že co akce, to něco nově vytvořeného na sebe. Co si budeme namlouvat, tahle forma pravidelného dobrovolného bičování vedla k slušným výsledkům. Ne v mistrovském kopírování střihů z věhlasné, těžce sháněné Burdy a precizně zpracovaném krejčovském detailu, za který by se nemusela stydět ani Podolská.

Nejzajímavější na celé oděvní tvorbě totiž obvykle bylo, že někde něco nevyšlo. A tak tuhle sámek a onde vsadka vytvářely neopakovatelný módní prvek, který zaručeně nikdo jiný v širém světě neměl. A ta znouzectnost /velký hlubokosklon stejnojmenné plzeňské kapele/ udělala kouzlo nechtěného - z kopie originál a z nekvalifikované švadleny invenční tvůrkyni.

V modrých šatech se sametovým sedlem a aplikovanou kytkou jsem chtěla ten večer na Tandem určitě vyrazit. Mělo to jednu vadu - nebylo to jaksi hotové. Hodina je dost málo na větší akce. Pokračovala jsem na započatém díle tím, co nešlo obejít - zkompletovala a všila sukni.

"No těbůch, to mi to trvalo!" - ještě vsadit zip,všechno zrubu zaentlovat a dole založit.

-tak fofr: zip s bravurní rychlostí vsazen bez stehování, spodní délka místo zdlouhavé ruční práce založená na stroji /profesionálky by lomily rukama/.

Ve vzduchu se tetelilo "hele, tak jdem" - no co, tak to zrubu obentluju, až budu mít čas - třeba hned zítra...

-hup do šatů, paráda - ale co to? kde mám zip?? - no jo, v tý rychlosti: nejen na pravém místo levém boku, ale s nutností zapínat odshora dolů - všitý vzhůru nohama. No neva, vidět to na první pohled není -kdyžtak to přešiju - třeba hned zítra...

Na Tandem jsme vcházeli ve chvíli, kdy Oskar vítal celý sál svým obligátním "děti moje, takřka vlastní".

V šatech mi bylo ten večer náramně dobře. A bylo mi v nich náramně dobře několik dlouhých let, co sloužily.

Zip jsem n i k d y  nepřešila a spodní švy  n i k d y  nezaentlovala.