Jak jsem potkala samotu

Žádná srdcervoucí sonda do vlastního nitra, obyčejné setkání. Stalo se to mezi stovkami dalších lidí v jednom veleobchodě pro rostlinomily, kutily a ostatní havěť.

X+

Rozvážně jsem před sebou sunula obří vozík s právě výhodně nakoupenými japonskými aukubami stejně obřích rozměrů - aby si vzájemně neměli co vyčítat.

Ten člověk se ke mně blížil a střídavě koukal na mě a na mou rostlinnou radost -

"máte krásný kytičky, mladá paní"  (to stupidní oslovení, používané pro děvčata od dvaceti do osmdesáti, si mohl odpustit, ale zvyk je zvyk).

Usmíval se a pokračoval takovým, klidným laskavým způsobem, že mu člověk nemohl utéct.

"Až je budete chtít zasadit, ponořte nejdřív květináč celý do vody, voni si vemou vláhy co potřebujou a pak je lehko vyndáte."

Tvářila jsem se asi divně, tak dodal: "já jsem zahradník, tak ať vám dobře rostou."

Poděkovala jsem a když mě minul, ještě jsem se za ním ohlédla. Takový trošku ošuntělý, lehce kulhající starý pán. Měla jsem pocit, že "zahradník" byl jen hrozně opuštěný člověk, co si potřeboval říct pár slov aspoň s někým neznámým o něčem úplně bezvýznamném.

Vzpomínku na setkání jsem uložila do spodního mozkového šuplíku. Až za týden, když jsem loupala brambory na reklamní leták výše uvedeného obchodu, jsem si všimla návodu: - při přesazování nejprve ponořte celý květináč do nádoby s vodou, rostlinu lehce vyjměte...