Já tedy jo. Kromě sousedovic Haríska, který má pentli na ofině a ladí s kanapem.I když u toho mám zase strach, že ho zašlápnu. Když jdu po cestě lesoparkem a proti mně kluše pejsan, s kterým si málem hledíme z oka do oka a panička
Husí kůži mám až na zádech, když mě to zviřátko oňuchává ze všech stran. Naštěstí usoudí, že jsem už starý maso … - jenže já mám pro ten den po klidu a pohodě.
Někdy je sice dvojice pán+pes spojena vodítkem, ale ani při bližším pozorování si nejste jisti, kdo má v téhle dvojce rozhodující štěk.
Ujištění „von nic nedělá, von je hodnej“ mě vždycky uklidní – zřejmě budu první koho miláček pokousal.
Zajímavá situace je setkání se psem pohodářem, což se mi stalo před několika dny. Dvojice páníčků špacírovala volným krokem a klábosila. Za nimi v uctivé vzdálenosti lelkoval pes – žádný mrňousek. Když jsme se potkali, projevil mi přátelský zájem tím, že si opřel svou roztomilou vel kou pac o mé koleno. Koleno bylo zrovna oblečené ve světlých kalhotách a tlapa tlapala v blátě.
V Čechách se rozmohla móda mít psa do obludných rozměrů. Ta obludnost není v tom, že má někdo rád zvířata, koneckonců na vsi býval pořádný pes u každého stavení, bez psa není „pořádnej hajnej“, pro leckterou babičku je nejbližším tvorem, o slepeckých psech nemluvě. Je to v bezhlavé stádnosti, s kterou napodobuje jeden druhého, bez ohledu na způsob života svůj i nebohých chlupáčů. Ale to je jiná, dlouhá kapitola.
A co my, kteří nejsme IN a s žádným cizím psem kamarádit nechceme?
Budeme čekat, až bude normální, že pokud si někdo pořídí psa, bude pro něj samozřejmostí, že jeho chlupaté „všechno“ nebude obtěžovat a děsit ostatní.
Za c.k. bylo volné pobíhání psů velmi radikálně řešeno. Možná by mohly zákony monarchie inspirovat, nebo spíš pomoci převychovat lidský činitel.
Až propukne vší silou chování exotických zvířat…
