Upřímná odpověď na položenou otázku, zda je nezbytné stále růst, je že nevím. Tak jako Naďa Johanisová nevěřím na žebřík až do nebe, neboli že v systému s omezenými zdroji lze udržet do nekonečna exponenciální růst. To jsou slova Kennetha Bouldinga, který k tomu ještě dodal, že v to může doufat buď blázen nebo ekonom.
Ale myšlenkový směr nerůstu nepředstavuje žádnou ucelenou teorii. Je to spíše sociální hnutí a ani jeho zastánci se neshodnou na tom, jak nového systému dosáhnout, a co si pod pojmem nerůst představit. Spíše jim jde o vyvolání společenské debaty o nekonzumním způsobu života, o uspokojení z práce pro druhé, či o sociálních hodnotách. Přínosné jsou jejich aktivity na lokální úrovni, snaha o energetickou a potravinovou soběstačnost a společné rozhodování o komunitních věcech. Tyto aktivity jsou zcela na dobrovolné bázi a nepředstavují tedy žádné ohrožení svobody a demokracie, jak se obávají někteří diskutující.
Dnešní společnost není schopna fungovat bez růstu, aniž by docházelo k sociálně nežádoucím jevům. Nevzrůstá-li HDP, klesá zaměstnanost, snižují se investice a upadá kvalita veřejných služeb. Dlouhodobě neudržitelné je i pokračování v růstu v jeho současné podobě, protože zoufalá snaha o hospodářský růst za každou cenu nafukuje realitní, komoditní či jiné spekulativní bubliny, představuje neúměrnou zátěž pro životní prostředí a keynesiánská stimulace dostala státy do dluhové pasti.
Uvědomuji si, že řada přírodních procesů je již tak ovlivněna lidskou činností, že se některý může brzy zhroutit, jak o tom píše např. Johan Rockstrom a kol. v práci Planetary Boundaries: A Safe Operating Space for Humanity. Ale rovněř odmítám alarmistický pohled na svět.
Podle mého názoru má smysl uvažovat o kvalitativní stránce rozvoje, o jeho trvalé udržitelnosti ve třech rozměrech – ekonomickém, sociálním a environmentálním, a pokoušet se o hledání souladu mezi nimi. A to i přesto, že částečně uznávám kritiku, že pro někoho je udržitelný rozvoj oxymoron. Také si myslím, že ekonomický růst lze do jisté míry transformovat na zelený růst (green growth), který může být stále v rámci planetárních mezí. A opět, je mi známa kritika “decouplingu”, tedy že celková materiální spotřeba roste navzdory tomu, že je materiálově a energeticky stále efektivnější.
Klíčový bude nový pohled na trh práce. Musíme se přestat tvářit tak, že bez změny podmínek existuje šance dát práci všem, když ekonomický růst tažený moderními technologiemi potřebuje stále méně pracovní síly. Jednou z možností je začít uvažovat o čtyřdenním pracovním týdnu. Budeme mít sice o něco méně peněz, ale zato více volného času a méně nezaměstnaných. Pokud si někdo myslí, že to není možné, tak ať si vzpomene, že to není zase tak dávno, co byl pracovní týden šestidenní a nenajdeme mezi námi asi nikoho, kdo by si stěžoval na jeden den volna navíc.
Trvale udržitelný rozvoj však nebude možný ani bez nového pohledu na měření úspěšnosti společenského rozvoje a hospodářského růstu, protože jak řekl Joseph Stiglitz, volba toho, co měříme, významným způsobem ovlivňuje to, co děláme a o co usilujeme.
To, že “blaho národa lze sotva dovodit z měření národního důchodu”, věděl již Simon Kuznets, jehož podíl na standardizaci tohoto ukazatele byl oceněn Nobelovou cenou. V roce 1962 ve své práci Jak posuzovat kvalitu k tomuto tématu poznamenal: ”Je třeba odlišovat kvantitativní a kvalitativní růst, zvažovat jeho náklady a výnosy v krátkodobém i dlouhodobém horizontu. Cíl vyššího hospodářského růstu by měl být upřesněn na více růstu čeho a proč.”
Alternativních indexů je dost, možná až moc. Neplaveme sice již nazdařbůh v moři neuspořádaných údajů, jako před začátkem užívání HDP k měření výkonu ekonomiky, ale v moři různých indexů. Žádný se dosud ani zdaleka nepřibližuje významu HDP, který ale nebyl vytvořen proto, aby se s ním měřila kvalita života. Na základě dosavadních závěrů OECD, Stiglitzovy komise, Evropské unie a dalších institucí je shoda na tom, že je smysluplné HDP doplnit, například o zahrnutí hodnoty vyčerpání či poškození přírodních aktiv, spíše než na měření produkce, se zaměřit na měření příjmu, spotřeby a dostupných zdrojů domácností a sledovat přitom úroveň nerovností. Dále se navrhuje odlišovat kvalitu života současné generace a udržitelnost života generace příštích, tedy měřit zásoby fyzického, přírodního, lidského a sociálního kapitálu. Důležité je také sledovat kvalitu veřejných služeb (vzdělávání, zdravotní a sociální služby, bezpečí veřejných prostranství, dostupnost bydlení a míru nezaměstnanosti).
Na opravdu respektovaný souhrnný index si sice ještě nějaký čas počkáme, je však důležité, že existují zárodky politické vůle ke změně. Toto je podle mého názoru skutečně reálná cesta, která nás může časem dovést k udržitelnější společnosti, cesta, jež není založena výlučně na hospodářském růstu, ale je rovněž určována sociálními a environmentálními faktory.
Komentář vyšel v rámci Macháčkovy výměny na Ihned.cz na téma Je nezbytné stále růst?
