Německem se lze inspirovat

Pamatujete si ještě na komentáře, kdy před několika lety bylo Německo označováno za nemocného muže Evropy?  Německo tehdy čelilo podobným problémům jako třeba Itálie, zemi navíc tížily náklady na sjednocení.

Německo však podstoupilo reformy pracovního zákonodárství, se kterými ostatní země marně zápasí nebo se o ně ani nepokoušejí. Výsledkem byla nižší nezaměstnanost a vyšší produktivita práce. Němci si také v předstihu udělali pořádek ve veřejných financích a masivně investovali do vzdělávání a vědy. Velkou perspektivu pro německý průmysl i podporu zaměstnanosti má sektor obnovitelných zdrojů, který je druhým největším průmyslovým odvětvím po automobilovém průmyslu. Klíčová byla také včasná identifikace trhů budoucnosti, především v Asii.

K důležitým faktorům úspěchu patří tradiční německá pracovitost a stabilizovaná společenská a politická situace, jak pravice, tak levice netíhnou k extrémům, panuje tam základní shoda na budoucím směřování a díky sociálnímu koncenzu mezi zaměstnavateli a odbory zemi nesužují věčné stávky.

Německý model je přenositelný jen do jisté míry. Inspirativní jsou jistě reformy pracovního trhu, podpora vzdělávání, vědy a výzkumu a orientace na budoucnost. Německou kulturu nebo tamní korporavistický model lze kopírovat jen těžko.

Nesmíme zapomínat na to, že německá exportní mašina šlape také díky společné evropské měně, marka by totiž byla o dost silnější. Euro Německu zajišťuje přebytky úspor, což přispívá k obchodní nerovnováze v eurozóně a ve světě. Mezinárodní ekonomika je totiž hrou s nulovým koncem: zboží a kapitál, které jedni vyvážejí, musejí zase druzí zase dovážet.

Euro, které mělo zajistit stabilní měnu podobnou marce i ostatním zemím eurozóny sice v tuto chvíli toto očekávání neplní a hospodářské rozdíly spíše prohlubuje, ale členské země eurozóny jsou na sobě tak závislé, že by její případný rozpad měl katastrofální důsledky. A to i pro Německo.

Ve všech federacích dochází k postupné hospodářské konvergenci, přesto rozdíly přetrvávají. Všude jsou přebytkové a deficitní regiony. Pokud bude chtít Německo a ostatní přebytkové země eurozónu udržet, tak budou muset tyto přebytky sdílet s periferními zeměmi. A tyto země zase budou muset souhlasit s omezením části hospodářské suverenity. Říká se tomu podmíněná solidarita.