Tři soukromé firmy, Fitch, Standard & Poor´s a Moody, mohou způsobit finanční krachy celých států, ovlivňují výši nákladů na dluhovou službu a tím bez jakékoliv demokratické legitimity ovlivňují životy milionů lidí.
To se naposledy stalo před několika dny, kdy Standard & Poor´s snížila rating Řecka o dva body a změnila výhled hodnocení USA ze "stabilní" na "negativní". Hlavní burzy okamžitě klesly. Přestože mohou ratingové agentury potopit jakýkoli stát či firmu, nenesou za své výroky téměř žádnou odpovědnost, a i tak mají zaručeny vysoké tržby. Pohybují se totiž na oligopolním trhu, kde je minimální konkurence, a to, aby hodnotily, dokonce někdy přímo vyžadují i právní předpisy. Institucionální investoři jako např. penzijní fondy mají totiž v některých zemích ze zákona povoleno investovat do cenných papírů pouze do určité míry rizika. O ní právě rozhodují ratingové agentury. A když se spletou? Nic se neděje, za svá rozhodnutí nenesou žádnou právní odpovědnost, prý se jedná jen o jejich názory a stanoviska.
Nafouknutá hodnocení ratingových agentur přispěla výraznou měrou ke vzniku nedávné finanční krize. Tehdy agentury velmi špatně posoudily riziko některých finančních produktů a způsobily tak investorům velké ztráty. Teď nás zase stejné agentury varují před státními dluhy, čímž vyhánějí náklady na půjčování peněz. V obou případech na to doplácí daňový poplatník. V tom prvním agentury riziko podcenily, teď zase riziko spíš vytvářejí.
Státy se samozřejmě nemají neúměrně zadlužovat, Řecko a další země si za své problémy mohou především samy. Jistě také potřebujeme nezávislé instituce, které dokážou posoudit míru rizika, o tom není sporu. Problém je v tom, zda se ratingové agentury skutečně mohou pasovat do rolí nezávislých arbitrů. Je jim sice připisována role rozhodčího, ale vedle toho jsou také hráči na trhu. Chovají se jako veřejné instituce, ale ve skutečnosti to jsou soukromé firmy, které se snaží o maximalizaci svého zisku.
Ratingové agentury hrají důležitou roli i při určování toku kapitálu z vyspělých do rozvojových zemí. I to agentury svým způsobem ovlivňují. Podniky ze zemí, které agentury nehodnotí, mají obrovskou nevýhodu při snaze získávat peníze prostřednictvím lukrativních kapitálových trhů. Většina investorů se totiž ani nedozví, že i v rozvojovém světě existují dobré obchodní příležitosti.
Kvůli obavě ze zhoršení ratingu musí řada zemí provádět restriktivní fiskální politiku a omezovat veřejné služby. Je proto nepřijatelné, že ratingové agentury nechtějí prozradit podrobnosti o tom, jak ke svým výrokům docházejí. Celý proces by měl být mnohem transparentnější, aby bylo možné posoudit, do jaké míry je jejich hodnocení správné.
Protože verdikty agentur mají dalekosáhlé důsledky, není už dál možné, aby za svá rozhodnutí nenesly žádnou právní odpovědnost. Měl by se změnit i obchodní model, kdy za hodnocení platí emitent. To samozřejmě nahrává možnému střetu zájmů. A konečně, je nutné podniknout kroky, které omezí oligopol tří soukromých firem. Třeba tím, že vznikne naprosto nezávislá Evropská ratingová agentura. Nebo by se ve větší míře měly analýzám rizik věnovat také centrální banky. Časem by tak mohla na trhu přibýt tolik potřebná konkurence.
Text vyšel v HN.
