Měl to být summit, řešící zásadní reformy světové finanční architektury. Krize eurozony ale na setkání G20 v Cannes tyto plány odsunula na vedlejší kolej.
Ještě před několika lety se při setkáních skupiny zemí G8 vůdci nejvyspělejších zemí světa zavazovali navýšit pomoc pro nejchudší obyvatele planety. V Cannes to ale byli Evropané, kdo žádal o finanční výpomoc státy BRIC a další země tzv. globálního jihu, ve kterých, i přes ekonomické úspěchy posledních let, žijí stále stovky milionů chudých lidí.
Zoufalá snaha o růst
Což jen potvrdilo, že v ekonomické krizi je dnes především Západ. Prohrává v soutěži o nižší míru regulace a ve snižování nákladů, čímž dochází k přemisťování pracovních míst do zemí s nižšími sociálními a environmentálními náklady. Dobře placených míst v odvětvích s vysokou přidanou hodnotou je málo a mzdy ostatních stagnují či mírně klesají. Nedostatečná agregátní poptávka je navyšována dluhem, což není dlouhodobě udržitelné. Výpadky příjmů jsou v důsledku daňové soutěže mezi státy tak vysoké, že mnoho vlád zjišťuje, že už nejsou schopny zaplatit veřejné služby jako dříve.
Zoufalá snaha o hospodářský růst je jednou ze základních motivací další deregulace, liberalizace, nadměrné financializace a dluhů, jež spouští finanční, dluhové a hospodářské krize.
Nově industrializované země naopak vycházejí z krize posíleny, protože zlepšily svou makroekonomickou politiku. Poučeny asijskou a latinsko-americkou krizí, se snaží vystříhat ekonomické destabilizace a rizikového zadlužení. Činí tak mimo jiné i z obavy z dohledu MMF, který v minulosti značně zasahoval do jejich politické suverenity. Volatilita kapitálových toků, směnných kurzů a světových cen komodit spolu s rychlou liberalizací obchodu vysvětluje, proč mnohé země hromadí prostřednictvím obchodních přebytků rozsáhlé zahraniční rezervy coby bezpečnostní opatření. Jelikož nechtějí přijít o svoji dočasnou konkurenční výhodu nižších sociálních a environmentálních standardů, tak nejsou příliš nadšené ze snahy Západu regulovat některé negativní aspekty globalizace.
Čekání na Bretton Woods 2
Z krize se nemůžeme dostat tak, jak jsme se do ní dostali. Proto je třeba, aby se uskupení G20 brzy vrátilo ke své ambiciózní agendě. Potřebujeme ucelenější pravidla pro finanční instituce, které by eliminovaly nezodpovědné riskování a kulturu zaměřenou na krátkodobý zisk. Šéfové států G20 by si měli vzpomenout na své vlastní prohlášení, kdy se zavázali ke spolupráci v úsilí o odstranění příčin krize, jejíž kořeny spočívají v kolektivním selhání finančních institucí a regulatorních orgánů. Finanční regulace nemůže být omezena na národní úroveň, protože finanční trhy fungují globálně. Především by všechny země měly co nejdříve přijmout své závazky, které byly přijaty na předchozích summitech, aby nedocházelo k regulatorní arbitráži.
V dlouhodobějším horizontu by se mělo uvažovat i o rozdělení bank, které jsou příliš velké a systémově důležité, na menší, které budou stát na nových, pevnějších základech. Tím by se minimálně část peněz přesunula z virtuální do reálné ekonomiky, sloužila by podnikům a občanům, což by v konečném důsledku mělo vést k růstu pracovních příležitostí.
Lídři G20 by se prostě měli co nejdříve vrátit ke svým záměrům přestavby globální finanční architektury pro 21. století. Čekání na Bretton Woods 2 nesmí trvat dlouho.
Komentář vyšel také v Hospodářských novinách.
