Ochořel jsem…

…ne…to není přesné. Spíš by se dalo říci, že jsem rovnou ochrnul. Ochořel totiž můj domácí počítač a tudíž mé hlavní spojení se světem. Zprvu se mnou jen tak trochu laškoval a někdy mě nechtěl pustit na síť. Zřejmě  tím chtěl dát najevo, že se necítí zcela dobře. Nedbal jsem na to.

 Nevybíravými útoky hloupého uživatele (třeba tvrdý reset) jsem ho vždy přinutil k poslušnosti. Nějaký čas se sice zdálo, že jsem zvítězil nad tou svéhlavou bedýnkou, ale chyba lávky. Trest pak přišel o to rychleji a nesmlouvavěji. Jednoho krásného rána se obrazovka už nerozsvítila.

Nejdříve jsem zaujal pozici trucující a zkoušel zhruba po půl dnech, jestli si to ten plecháč nerozmyslel. Nic. Po dvou dnech jsem začal trpět silným nedostatkem informací. Nic nepomáhaly noviny a jiné zdroje. Nejednou jsem se přistihl u televize, jak ve svižném tempu přepínám ty nebohé čtyři programy, ze kterých nejde téměř nic vycedit. Absťák se plíživě blížil.

Následovalo období kutilských oprav. Rozebrat, tupě zírat dovnitř, složit, zapnout, nic, vypnout, rozebrat, tupě zírat….. atd, atd. Ve chvíli, kdy už mi zbývaly možnosti typu úder tupým předmětem či údery samotného tupého uživatele (to ale bolí), jsem na své schopnosti rezignoval. Počítač putoval na několik dní do rukou odborníků. Bylo na čase.

Období bezmocného čekání bylo nejstrašnější. Pohled na prázdný stůl byl ještě více deprimující, než na rozbitý počítač. Nebylo ani do čeho praštit. Můj informační stav se zhoršil natolik, že jsem si musel jít sem tam šlehnout ke známým a přátelům. Hrozná doba. Naštěstí už skončila a fungující počítač se vrátil do své domoviny.

Tímto se tedy omlouvám všem, kteří mě tady rádi četli a způsobil jsem jim takovou nehoráznou pauzu. A vlastně se omlouvám i těm, kteří mě nesnášeli a měli radost z mého zdánlivého konce. Tu radost jim tímto kazím. Prostě jsem zpět!