Maratón slunce a decibelů

Kytlické údolí na severu Čech je proslulé svou letní přírodou, krásou a pohodou. Ovšem kromě uplynulé soboty. Jeden letní víkend je tu všechno naruby. Ta sobota patří festivalu z řetězce Rock for people!

Na ten letošní ročník si našlo cestu možná i deset tisíc lidí všech věkových skupin. Vrtkavé počasí tentokrát vytáhlo z rukávu trumfové eso, takže po asi dvanáctihodinovém hudebním maratónu odtud návštěvníci odcházeli jako z chorvatské pláže. Ale vraťme se na začátek a podívejme se, co letos pořadatelé servírovali.

            Začátek festivalu obstarala skupina Swayambu především tím, že nepřijela a umožnila lidem stihnout ten začátek opravdový. Ten tedy připadl na kapelu Prohrála v kartách. Trochu nevděčné role „toho prvního“ se zhostila slušným stylem a pak předala štafetový kolík předpokládaným lídrům odpoledního bloku – slovenským Horkýže slíže.  V tu chvíli koncert konečně chytil na všechny válce a dost lidí žehralo, proč tihle Slováci byli tak brzo v programu. V každém případě se ukázalo, který hudební styl tady má nejvíc fandů. To ostatně potvrdil podvečer.

            Po slovenském odzemku ale přišla řada na Báru Zemanovou, rychlenou televizní hvězdičku. Ta sice hned v úvodu jasně prohlásila, že „dneska to nebudou žádný sračky ze superstar“ a vůbec se snažila dělat drsňačku, ale srovnání s ostatními bylo asi nemilosrdné. Ne, vážně se snažila, to nejde popřít, ale taky nejde popřít, že jen snaha a dobrý hlas nestačí. Naivita celého pokusu vstoupit do rockové komunity byla do nebe volající. Snad příště.

            Pak přišel další zlom. V rámci vystoupení Vládi Mišíka a jeho kumpánů (mimochodem klasicky skvělý výkon) dostal svých patnáct minut nestor české kytary Radim Hladík s reinkarnovaným Blue Effectem. V komorním obsazení – tři španělky zpěv a bicí – jim těch patnáct minut stačilo na totální šokování kytlického kotle a mnozí litovali, proč byli jen jako hosté a neměli samostatný blok. Skvělý moment festivalu a další měly ještě přijít.

            Ten další hned následoval. Přišel totiž pan Jaroslav Uhlíř. Že vám na festival nějak nesedí? Taky jsem si to myslel. Úvodní „Severní vítr“ zpívala tak půlka posluchačů. Školkovou „Krávy, krávy, jak si vlastně povídáte“ už skoro všichni. V rámci svojí hodinky naučil publikum dvě nové písničky a závěrečnou „Není nutno“ už nikdo nevynechal. Krátce. Zatím největší aplaus a dlouhé loučení s Jaroslavem Uhlířem. Následoval zřejmě předčasný vrchol celého dne – Tři sestry. Už dávno před vystoupením bylo jasné, kdo tu má nejvíc fans a start jejich bloku to jen potvrdil. Bez zbytečných průtahů dávali jednu svou pecku za druhou a dav zpíval a běsnil. Roztomilé bylo, že k předpokládaným přídavkům přizval Fanánek právě Jardu Uhlíře. Závěrečné „Hájvej king“ a „Průša je úchyl“ tak Tři sestry měly s klavírním doprovodem.

            Na následující momenty čekala především plzeňská klaka, která přijela podpořit Tleskače. No a ti nezklamali. Ani četnými vulgarismy, ani neskutečným nasazením a tanečními kreacemi a už vůbec ne skvělým muzikantstvím. Lehce zvládli svým břeskným skáčkem roli těch „po sestrách“ a hbitě posunuli program k předpokládanému vrcholu večera – k Čechomoru. Ano. Čechomor byl dokonalý. Dokonce si myslím, že až moc. Nic nepodcenili, nic neodflákli, jen sem, podle mého názoru, moc nepatřili. Zvlášť jejich místy až floydovské exhibice rozdováděné publikum spíše zchlazovaly. Jednoduché srovnání se Třemi sestrami – lidí v „kotli“ srovnatelně, ohlasy nesrovnatelné.

            A už v hluboké noci přišel na řadu poslední díl – Wohnout. Ti dokázali nemožné. Vyždímali z publika poslední síly, a  protože byli taky poslední a evidentně už nikam nespěchali a nikoho netlačil čas, protáhl se jejich blok na takový malý samostatný koncert. Kdo vydržel asi nelitoval. Byli skvělou náhradou za trochu chladný Čechomor a dotáhli festival do ideálního konce. Tak zase za rok.