Stalo se mi to, co jsem nikdy neplánoval, nepočítal s tím ani to nebylo mým snem. Události tomu chtěly, že jsem byl pozván do Londýna na pár dní milou osobou. Do města, kam bych se asi jako obyčejný turista nikdy nevydal. Snad právě proto to bylo tak intenzivní…
Užít si slunečnou listopadovou neděli na nábřeží v Londýně, to se nepoštěstí hned tak každému. I když je pravda, že počasí nám poslední dobou připravuje mnohé, dříve nevídané, zážitky. Ale zpět na prosluněné břehy Temže.
Měli jsme se ten den sejít naproti tomu proslulému londýnskému Oku – vyhlídkovému kolu, a tak jsme dorazili na nábřeží a dívali se na tu jeho majestátnost přes řeku Temži. A nikde nikdo. A čas běžel… a nic. A tak esemesky… a telefony… až vyšlo najevo, že „sejdeme se proti Kolu“ bylo myšleno asi deset metrů za ním. Tudíž jsme byli na tom špatném břehu. No nic. Čekala nás docela krátká procházka přes most pro pěší, která nám přidala navíc krásné výhledy na město v protislunci. Fotil jsem napravo, nalevo, jak kdyby to bylo naposledy a už se těšil, jak si za chvíli počkám, až se Slunce pootočí na nebi a já dostanu zase nové, zajímavé pohledy. A tak postávám na mostě … lidé kolem proudí … a Slunce nic … hudebníci hrají, čas běží … a pořád nic. A tak se nad sebou zamyslím, jaký je čas a kde to vlastně jsem a sám pro sebe si říkám „Pavle, jsi v Londýně, je listopad a bude skoro poledne. To znamená, že to Slunce se už nikam k tobě nepohne, bude pomalu zapadat na stejné straně města. Takže tu stojíš úplně zbytečně, jako blbec, a ztrácíš čas z té krásné neděle.“ Tak jsem sklapl foťák a mazal k londýnskému Oku.
