Stalo se mi to, co jsem nikdy neplánoval, nepočítal s tím ani to nebylo mým snem. Události tomu chtěly, že jsem byl pozván do Londýna na pár dní milou osobou. Do města, kam bych se asi jako obyčejný turista nikdy nevydal. Snad právě proto to bylo tak intenzivní…
Řekl jsem si, že asi po patnácti zastaveních je nejvyšší čas se trochu ohlédnout a celou věc uzavřít. Vždyť šlo vlastně o banální výlet, kterých se denně uskuteční tisíce. Proč to tedy ve mně zanechalo tak silný dojem, který mě zase v životě posunul o kousíček jinam? Že z toho snad dokonce cítíte pach nelíčeného obdivu k západním kulturám? Ne, ne. Nejsem naivní. Je mi naprosto jasné, že i v tom pro mě krásném Londýně a okolí se krade, smilní, podvádí, podplácí, politikaří, užívají drogy či občas i rabuje….no známe to. A to, že jsem to za čtyři dny nikde neviděl, nic neznamená. Ale přesto to byla právě ta společnost, která mě uchvátila.
Dám jednoduchý příklad. Na letišti v Praze i po přistání v Londýnském Stanstedu tlačenice. Při nastupování, při odbavování, všude … a vždycky byli hlavními aktéry Češi, Poláci, Rusové, Slováci. Uzavřenost, kyselost, tiché loktování, mlčenlivé předbíhání, zarputilost … a to všechno mimochodem jen proto, abychom se opět všichni, první jak poslední, sešli na stejné autobusové zastávce. Pak čtyři dny ve vlacích, autobusech, plných chodnících, v metru, v obchodech, v pubech…. nic …. ani náznak nějaké tupé davovosti a touhy se někam neomaleně vedrat. Ruce u vchodů kynoucí k projití, letmé úsměvy. Všechno jaksi na pohodu. A po těch pár dnech, kdy se člověk cítí až nepatřičně, či dostatečně nevychován, přijdete na letiště plné těch neomalených Slovanů a je to zpět. Jakoby ti první měli letět dřív, nebo co. Já vím, že pro někoho je to možná maličkost, ale myslím si, že právě z těchto maličkostí je složen celý ten pocit, jak to tam bylo jiné, než u nás.
Napadlo mě, že je to asi tím, že oni žijí ve svobodném světě mnohem déle než my, a tak měli mnohem více času se…jak bych to řekl…kultivovat. Je možná smutné zjistit, jak nám i po pětadvaceti letech „kultivace“ hodně schází, ale na druhou stranu si říkám, že i oni museli jistě touto fází „křupanství“ a „raného kapitalismu projít, udělat tu zkušenost a vyrůst. A tak jsem si sem, do toho našeho současného Kysela, přivezl především naději, že když to nezbabráme, také se nám to jednou může povést. A to mě vlastně potěšilo z celé výpravy nejvíc, když o tom tak přemýšlím…
PS: Tomu, kdo nečetl nějaké předchozí části, to možná nedává trochu smysl. Tak ho tímto zvu k nahlédnutí.
