Stalo se mi to, co jsem nikdy neplánoval, nepočítal s tím ani to nebylo mým snem. Události tomu chtěly, že jsem byl pozván do Londýna na pár dní milou osobou. Do města, kam bych se asi jako obyčejný turista nikdy nevydal. Snad právě proto to bylo tak intenzivní…
Vody Temže jsou kalné jako káva 2v1 - předpokládám, že sladká není. Ale hustá zřejmě dost, přinejmenším dost na to, aby na své hladině udržela nevídaný provoz. Řeka je v centru Londýna prakticky další silnice, na které probíhá turistické běsnění v plné šíři. Relativně malé výletní lodě se tu míjejí s opravdu bizarními monstry. V paměti mi utkvěla zvlášť jedna veliká prosklená hranatá věc, která se zblízka ukázala být jakousi plující restaurací. Její konstrukce, blízká podobě skleníku na papriky, ve své podstatě obracela celou perspektivu. Lidé na lodi se totiž nekochali pohledem na londýnské břehy, jak asi bylo původně zamýšleno. Lidé na lodi se především cpali, aby to stihli do přístavu, přičemž byli pozorováni lidmi z prosluněných břehů, asi tak, jak se v mnohých zoo prezentuje krmení lachtanů. Ale je nutné přiznat, že bylo plně obsazeno, takže je to asi oblíbená atrakce. Inu proti gustu….
Mne však ještě víc zaujala samotná hladina řeky. Její podivná výška, její stojaté vlny, které lodě rozčesávaly… stále mi tady něco nehrálo. Zaměřil jsem se na to víc a víc a pak mi došlo, že vlastně vůbec nevidím žádný proud. Že není vidět, kam ta řeka teče. Chovala se spíše jako menší jezero ve větru a ne jako řeka. A pak… ach ano… no vždyť vlastně…. ty bláhový… on asi vrcholí mořský příliv, víš. Tak jednoduché to bylo. Inu, to Labe v Děčíně neumí. (i když to umí zas jiné věci..) Pohled na řeku druhý den a v jiný čas vše potvrdil – vody sotva polovic, lodí pomálu a obnažené dno u paty regulací. Tak jsem zase o promile chytřejší.
