Stalo se mi to, co jsem nikdy neplánoval, nepočítal s tím ani to nebylo mým snem. Události tomu chtěly, že jsem byl pozván do Londýna na pár dní milou osobou. Do města, kam bych se asi jako obyčejný turista nikdy nevydal. Snad právě proto to bylo tak intenzivní…
Musí to být asi tak: Londýňané mají zvláštní utajený kód, který používají mezi sebou u přechodů pro chodce. Považte. Funguje to následovně. U libovolného přechodu pro chodce svítí na semaforu červená. Lidé se způsobně hromadí, někdo zmáčkne ono tlačítko na semaforu a čeká se. A pak to přijde. Dav Londýňanů se nějak mimosmyslově dohodne a začne na červenou přecházet jako jeden muž. Řidiči to respektují! Překvapení turisté vyrazí asi dva kroky za místními a vytvoří druhý přecházející hlouček. Řidiči pořád nic. Poté, co všichni chodci bezpečně přejdou ulici, rozsvítí se zelený panáček a celý interval nepřejde prakticky nikdo. Řidiči se rozjedou ovšem až na svojí zelenou.
Funguje to naprosto bezchybně. Protože mě to zaujalo hned od počátku mé návštěvy Londýna, snažil jsem se samozřejmě odhalit to tajemství synchronizace davu, ale marně. Je naprosto lhostejné, jak široká je ulice, jak dlouhý je interval na semaforech, jak hustý je provoz, je-li vůbec nějaký, Funguje to v centru stejně jako na periferiích. Dav čekajících vždy nějak kolektivně odhadne, že slušnosti čekání bylo učiněno zadost a jako na povel vyrazí jak pakoně v Serengeti. Ta rozsvícená zelená nad prázdným přechodem je potom vždy jako třešnička na dortu. Přiznám se, že jednou jsem opravdu šel způsobně až na zelenou a připadal jsem si jako nahý na jevišti. Bezpečí stáda mi citelně chybělo.
Zde musím ještě vzdát hold londýnským řidičům, kteří jsou – posuzováno měřítkem Čecha – nesmírně trpěliví a tolerantní, nejen k chodcům, ale i k sobě navzájem. Jo, a ten zvyk s přecházením ulice jsem si domů přirozeně nepřenesl. Už vidím, jak bych v Praze u Muzea skončil hned napoprvé mezi stěrači nějaké dychtivé škodovky.
