Stalo se mi to, co jsem nikdy neplánoval, nepočítal s tím ani to nebylo mým snem. Události tomu chtěly, že jsem byl pozván do Londýna na pár dní milou osobou. Do města, kam bych se asi jako obyčejný turista nikdy nevydal. Snad právě proto to bylo tak intenzivní…
Londýn je jazykový Babylon. To jsem si ovšem ne zcela uvědomoval, než jsem ho spatřil, či vlastně uslyšel. Před mým odjezdem tam jsem byl napjatý, jak se osvědčí moje angličtina…i když sousloví „moje angličtina“ je trochu odvážné tvrzení. Jsem křišťálově čistý samouk, kterého ve školách potkala jen ruština a francouzština. Muzika z mládí, současné vysílání BBC a internetové možnosti (něco přečtu a leccos pochopím) jsou moje univerzita. Ovšem zvládnuté fráze typu „Kill ´em all“ nebo „Run to the hills“ se například v běžném provozu londýnského metra využijí opravdu jen zřídka. O to bylo očekávání na první ostrý test mých jazykových schopností napjatější.
Jaké zklamání ovšem nastalo! Kromě objednání kávy v bistru, koupení lísků na vlak, uhodnutí správného čísla při placení v obchodech (stejně jim nakonec nabídnete hrst těch jejich nesmyslných mincí a oni si vyberou…) a pár frází na hotelu aktivně řeč prakticky nevyužijete. No nic, tak alespoň člověk zadoufá, že něco odposlechne. Ale… jak už jsem předeslal v jednom z předchozích dílů, například v městském autobuse jsme strávili mnoho hodin, aniž bychom vyslechli jediný anglický rozhovor! Španělština, italština, čínština a bůhví co ještě. Když jsem se loudal po nábřeží Temže, požádal mě o vyfocení jeden francouzský mladý pár a jedna německá rodinka. A tak to šlo pořád.
Už jsem se smířil s tím, že na procvičení jazykových znalostí jsou čtyři hektické dny vážně málo, i když na druhou stranu se ukázalo, že i to málo, co vím, k přežití v Londýně stačí. Ale nakonec i mé ješitnosti bylo učiněno zadost. Bylo to na poslední chvíli. Jeli jsme už autobusem na asi hodinu vzdálené letiště, když jsme uvázli na dálnici v dopravní zácpě. Čas se vlekl, nic se nehýbalo, a tak se řidič, zjevně hispánec, rozhodl, že bude informovat svůj dispečink o situaci. Jeho angličtina mě ohromila. Nepouštěl se do vět delších než tři slova, které do vysílačky doprovázel bohatou gestikulací! Chtěl jim zjevně sdělit, že trčíme v zácpě, a že on nestihne včas zajistit další spoj zpět, což při jeho slovní zásobě nepochopili. Dispečink naopak pojal podezření, že jsme se vybourali. Řidič to dementoval s ještě vehementnější gestikulací. A tak stále dokola, až dispečink podlehl a sehnal španělského mluvčího. S úžasem jsem si uvědomil, že anglicky umím lépe než on, který tu žije a pracuje. Pojem „jazyková bariéra“ se v tu chvíli nadobro roztříštil na tisíc kousků.
