Stalo se mi to, co jsem nikdy neplánoval, nepočítal s tím ani to nebylo mým snem. Události tomu chtěly, že jsem byl pozván do Londýna na pár dní milou osobou. Do města, kam bych se asi jako obyčejný turista nikdy nevydal. Snad právě proto to bylo tak intenzivní…
Patrový autobus nás unášel sobotním deštivým podvečerem do jedné z jižních čtvrtí Londýna - do Crystal Palace. Tomu pohodlnému městskému povozu to až na konečnou trvalo necelou hodinku. Cestovali jsme na periférii za ubytováním. Proč to nepřiznat – hotely v centru Londýna ještě nejsou naše liga a ještě dlouho nebudou, vždyť ono i na kraji Londýna je to s dostupným ubytováním pro našinec tak, tak.
Tak autobus dorazil na konečnou a my – já , má žena a dcera (to ona to všechno, žijíce na čas v Británii, spunktovala) jsme s několika zbylými cestujícími vystoupili do deštivé tmy. Místní se rázem ztratili ve tmě a my zůstali na okraji jakéhosi temného parku osamoceni. V dálce svítila světla křižovatky jako maják, kolem jinak tma, takže nebylo proč váhat. Křižovatka zároveň znamenala začátek ostrova civilizace se světly, obchody a tak dále a pomohla mi v té mokré tmě s orientací. Náhle jsem věděl, že tahle ulice vede k nádraží, za tímhle rohem je ten a ten obchod…. ne, ne, nikdy jsme tu nebyli, ani jsem neměl mapu či nějakou chytrou věcičku (ostatně můj telefon umí sotva volat) . Prostě jsem byl najednou ve známém prostředí. Téměř jistě mi mé ženy příliš nevěřily ale co jim zbývalo, než jít za mnou. Navíc v tom dešti na ulici nebylo ani živáčka, kterého by se zeptaly, a ty internety v mobilu… ach to připojení… eech, škoda mluvit.
Zato já jsem s dalšími vývěsními štíty obchodů stále nabýval na jistotě a držel směr k našemu hotelu. A za pár minut (no promočení jsme byli stejně, jako kdybychom bloudili) byl hotel před námi. Ne, nechci tímto oslavovat svou dokonalou orientaci, která předčí holuba vypuštěného v cizí zemi. Ne, ne. To jsem jen zúročil těch několik nocí u počítače, kdy jsem tamními ulicemi bloudil v aplikaci Google Street View, až jsem se to základní rozložení čtvrtě prostě naučil. Jsem holt stará škola a mapy si raději zapamatovávám, než vleču s sebou, o elektronických hračičkách nemluvě. Hlava naštěstí zatím žádnou wifi nepotřebuje.
