Čtyři dny ve městě L - Double-Decker

Stalo se mi to, co jsem nikdy neplánoval, nepočítal s tím ani to nebylo mým snem. Události tomu chtěly, že jsem byl pozván do Londýna na pár dní milou osobou. Do města, kam bych se asi jako obyčejný turista nikdy nevydal. Snad právě proto to bylo tak intenzivní…

Červené patrové autobusy nelze při výčtu vzpomínek na Londýn vynechat. Jednak jsou naprosto nepřehlédnutelné a navíc jsme měli to štěstí užít si jich dosytnosti. Z našeho dočasného bydliště ve čtvrti Crystal Palace jezdila přímá linka až do samého srdce Londýna.

Jezdili jsme prakticky z konečné na konečnou, takže cesta trvala necelou hodinu. Jistě to není nejrychlejší způsob dopravy ve městě, ale nadmíru spolehlivý.  Ta dlouhá doba jízdy je zaviněna také tím, že hustota zastávek je zhruba dvojnásobná oproti průměrnému českému městu. Fakt, že polovina zastávek je na znamení vcelku nic neznamená, protože snad žádná z nich nebyla nikdy prázdná. Ale co nedostává na rychlosti, získá člověk, tím spíše cizinec, na jiných věcech.

Pokud totiž na vás vyjdou volná sedadla v patře nad řidičem, získáte tak luxusní vyhlídkovou jízdu městem, za kterou by člověk v cestovce zaplatil krvavé peníze. A tady? Hodinový výhled za jedinou libru, přičemž, zvláště v centru města, kde se stojí na každé křižovatce, máte možnost i v klidu fotit jakýkoliv monument města, který se namane. K dokonalému pocitu turisty také přispěje fakt, že kolem vás se v autobuse mísí hovory v (tady menšinové) angličtině s bujarými telefonáty ve španělštině a italštině a všechno to dokreslí rozhovor dvou dam za vámi, samozřejmě v jakémsi čínském dialektu, jak jinak.

Jen na jednu podivnou skutečnost jsme si nemohli zpočátku zvyknout. Málokterý řidič na naší lince dojel od začátku až do konce. Poprvé se nám to stalo hned při první jízdě, kdy řidič náhle zastavil, řekl něco o poruše, nechal nás vystoupit, zamkl vůz a zmizel ve tmě. Nepropadli jsme panice jen proto, že místní byli tyto případy očividně zvyklí. Autobusy totiž jezdí zhruba každých osm minut, takže se za chvíli v klidu pokračovalo. Podruhé s námi bus zastavil v rušném centru, řidič odešel, aniž by cokoliv řekl a nechal autobus autobusem. Půlka lidí vystoupila (s anglickým klidem) půlka zůstala sedět. Do pěti minut přišel jiný řidič, a jelo se dál. A tak pořád podobně. Když jsme pak jednou absolvovali celou cestu v kuse, přišlo nám to vlastně dost divné.