Čím více cizími jazyky člověk mluví, tím spíše by mohl podlehnout sebeklamu, že čínština je prostě jen další v řadě a že se tu přeci po měsíci musí domluvit. To tak!
Zhū - zhú - zhŭ - zhù... Ne, nevrátil jsem se do doby největší slávy Šanghaje, do doby, kdy se městu říkalo Děvka Asie a nesnažím se naznačit, že jsem zhulenej opiem. Jen jsem čtenářům chtěl autenticky zprostředkovat to, co jsem zažil, když jsem si asi před třemi měsíci stáhl první lekci čínštiny. Tak za prvé, že zh se nečte zh ale dž, má na svědomí obecně uznávaná forma přepisu čínštiny do latinky. takzvaný pinyin (dalo by se přeložit jako "čti jak slyšíš" - více ostatně na http://en.wikipedia.org/wiki/Pinyin). Je to zprvu nepříjemné, možná i trochu nepochopitelné, ale kupodivu si člověk docela rychle zvykne, že j je ť, q je č nebo x je š. Nakonec, každý jazyk má svoji osobitou výslovnost velké části hlásek, takže zatím dobrý. Ne ale na dlouho. Na řadu totiž přichází tóny. Tóny pro význam slova v čínštině znamenají asi tolik jako samotná písmena, ze kterých se toto slovo skládá. Když Číňan stoupá hlasem, nemusíte se strachovat, že vám položil otázku a vy musíte začít plodit odpověď typu "můj Čína ne být dobrá" a když jím klesá, neznamená to, že konečně domluvil. Ale taky možná ano. A mimochodem, pokud si někdo při sledování půvabné scény filmu Ztraceno v překladu, kde Bill Murray točí v Japonsku reklamu na whisky a jeho krátké otázky jsou překládány do japonštiny rozvitými souvětími, aby byla košatá odpověď opět zredukována do jednoslovných pokynů, myslel, že se jedná jen o povrchní komický prvek, mýlil se. V posledním týdnu jsem absolvoval několik obědů s čínskými partnery a moje strohé holé věty byly překládány do kolosálně epických rozměrů. Vlastně měl překlad spíš formu dialogu, takže jsem úplně nepoznal, kdy se ještě interpretují všechny nuance informace "u nás doma je o dvacet stupňů méně" a kdy už se kumuluje střelivo na protiútok, aby se mi nakonec dostalo kýženého "aha, zajímavé".
Ale zpátky k čínské výslovnosti. Pokud byl čtenář pozorný, již ví, že "zhu" se asi bude číst "džu". V první lekci kurzu, který jsem si stáhl na internetu, začali ale zhurta: když totiž zhū vyslovíte takzvaným prvním tónem (tónem vysokým, pro trénink je vhodná kastrace), dávejte si pozor, aby to váš protějšek nechtěl interpretovat jako útok na jeho hygienické nebo morálně-volní návyky. Právě jste totiž řekli "prase". Ostatně, to je možná jedno z mála slov, které Čech z čínštiny zná. Že nevěříte? Tak vězte, že první "žu" ve zkomolenině oblíbeného pokrmu "švejžužu", je ve skutečnosti právě tohle prase. To druhé "žu" je daleko vzdálenější od své původní výslovnosti (řou) a znamená maso. Tedy pokud jsem v olomoucké restauraci Šanghaj, kam nás vzali na večeři milí trenéři pro přežití v Číně, dával pozor.
Super, takže si pojďme objednat vepřové! Jestli vám ale místo toho přinesou bambus, udělali jste zřejmě drobnou chybu a v bláhové naději, že vytvoříte otázku, zda vepřové mají, jste stoupli hlasem. Zhú totiž znamená bambus. A myslím, že navíc to zrovna nebudou ty dobré výhonky, co se jedí i u nás doma, takže nakonec můžete být rádi, když vás s ním nepřetáhnou po palici. Pokud už ale chcete z nějakého důvodu bambus (například si z něj chcete postavit vor a zarejdit ve špinavých vodách řeky Huang Pu), neudělejte stejnou chybu, jakou dělám pořád já, a nepřehánějte to se snahou. Jestliže vám hlas nejdřív malinko klesne, aby potom začal znovu stoupat do frivolního zhŭ, budou si Číňani myslet, že je chcete uvařit. To by už mohlo jít o život a možná byste pak nikdy nemohli říci "wo zhù zai Shanghai", tedy že bydlíte v Šanghaji. Abyste si dokázali představit, jak všechna ta džů zní, nahrál jsem se svou chatrnou výslovností parodii na to, jak by to mělo znít - stačí si pustit následující video. Sinologové mi odpustí (to si dělám legraci, nikdy mi neodpustí).
(pokud nefunguje výše zobrazený rámeček, klikněte na http://www.youtube.com/watch?v=rFaU_LKh2FE )
Laskavý čtenář a posluchač, který se propracoval až ke konci mého příspěvku o úskalích čínské výslovnosti, si měrou vrchovatou zaslouží i rozluštění druhé poloviny podivného nadpisu tohoto článku. Jak jsem již psal ve článku Čtyři bílé lilie, snažím se být ke svým čínským kolegům přátelský až vřelý, v možná bláhové naději, že i oni se obměkčí a vymění kožené výrazy svých obličejů za výrazy hedvábné až sametové. Proto jsem se samozřejmě nemohl hned na první den v nové práci nenaučit frázi odpovídající našemu "dobrý den všem" - dàjiā hăo (čti "táťjá háo" - všichni dobří) - a těšil jsem se, jak u kolegů zaznamenám zasloužený obdiv svých lingvistických zkušeností a získám cenné body pro budoucí spolupráci. Společně s odzbrojujícím úsměvem jsem rozdával tento pozdrav procházejíc po firmě krokem lva salónů - a vysloužil si za něj rozpačité pohledy. I já jsem postupně odzbrojující úsměv vyměnil za rozpačitý a pozdrav jsem začal nejdřív mumlat, pak šeptat a nakonec nahrazovat pantomimou. Když jsem si později ověřoval, jaký problém mají nechápaví zaměstnanci s mojí brilantní mandarinskou výslovností, začal jsem vyplašené pohledy chápat. Namísto pozdravu jsem je jako zbloudilý samuraj rázující před svou zdecimovanou armádou vybízel k odvaze v bitvě.
Dăjià hăo, bojujte dobře!
