Čínská kuchyně má naštěstí velmi málo společného se svojí českou fast-foodovou variantou, dokonce by se dalo říci, že je zdravá, nicméně průměrnému evropanovi se přesto velmi brzy zasteskne po něčem, co mu přeci jen trochu připomene domov. Tak pojďme nakupovat jídlo!
www.jupiterimages.com
Když jsem před měsícem a půl přijel do Šanghaje, byl jsem vybaven několika základními radami o životě v tomto městě, které pocházely jednak od mé pražské učitelky francouzštiny, která se shodou okolností ze Šanghaje před půl rokem vrátila, jednak z našeho třídenního "poznávacího zájezdu", který mojí manželce a mě nabídla moje firma, abychom věděli, do čeho jdeme. Jednu věc jsem si pamatoval zcela přesně: cizinci nakupují zásadně v jednom z místních Carrefourů. Oficiálními místy inscenovaný bojkot vycházející z faktu, že hlavní akcionář tohoto řetězce finančně podpořil Dalajlámu a Tibet, už byl naštěstí dávno převálcován potřebou pokračovat v konzumaci, takže jsem se hned druhý den po svém příletu vydal na první nákup...
Taxíky v Šanghaji stojí pro krátkou jízdu 11 yuanů, cca 25 Kč, delší přijde na 40-50 Kč, takže jsou celkem běžným každodenním dopravním prostředkem i pro Číňany - a samozřejmě pro všechny cizince, kteří se tímto způsobem virtuálně mstí všem evropským taxikářům. Jeden z té nekonečné šňůry proudících taxíků nejrůznějších barev, které údajně určují příslušnost k jedné z provozovatelských společností, mezi kterými by měly být velké kvalitativní rozdíly, jsem si chytil. Ve všech vás pozdraví každopádně automatická zpráva - dokonce i v angličtině - a pokrytecky požádá, abyste se připoutali. Že byste museli řidiči poničit jeho umně vytvarovaný potah zadní sedačky, abyste pronikli ke sponě bezpečnostního pásu, za což by vás pravděpodobně nepochválil, se totiž samozřejmě ví, ale formálnímu požadavku bylo učiněno zadost. Ani můj taxík nebyl výjimkou, pohodlně jsem se usadil na režném prostěradle a pás jsem ani nehledal, protože jsem se plně soustředil na to, abych co nejryzejší francouzštinou vyslovil jméno kýženého obchodu. Po třetím nechápavém pohledu z taxikářovy plastové kukaně (bůhví, proč ji asi všechny taxíky mají - že by ochrana proti zákeřnému škrcení nespokojeným zákazníkem?) jsem přešel do standardně česko-anglické výslovnosti (kérfůr) - a nic. Taxikářův obličej se možná trochu protáhnul a touto tenzí mírně zbělal, což by mu jistě udělalo radost, kdyby si toho všiml, protože všichni Číňani chtějí být co nejbělejší, takže zatímco my si kupujeme samoopalovací krémy a smažíme se na poledním slunku, oni nosí zatmavené celoobličejové kšilty zvící svářečských masek a v obchodě nekoupíte tělový krém bez bělící složky. Ani tato akce, která by se dala vykládat jako taxikářův pokus vcítit se do západní mentality, ale nezpůsobila, že bychom přestali blokovat provoz uprostřed ulice, takže už zbyla jenom jedna varianta: zapojit moje nesporné herecké a pěvecké vlohy. Rozpohyboval jsem svoje údy v pantomimickém představení úporného nákupu a jméno obchodu zazpíval ve všech myslitelných a některých nemyslitelných tóninách (o čínštině někdy příště, tedy pokud ji kdy pochopím - něco málo viz můj předchozí článek - http://capek.blog.idnes.cz/c/46901/Ctyri-bile-lilie.html ) a v duchu přemýšlel, zda soudruzi taxikářům nezapomněli říci, že bojkot už skončil. Kupodivu taxikářův obličej opět zežloutnul a rozzářil se pochopením. Džaleful! Džaleful!
Džaleful! A bylo to - taxík se rozjel a já doufal, že Džaleful není jméno nějaké západní čínské provincie. Nebylo, sotva jsem se stačil připravit o pár let života hrůzou z Šanghajského provozu a tím zároveň konečně pochopit pravý důvod, proč mi firma dala služební auto i s řidičem (zřejmě nechtějí, abych okamžitě umřel), zaplatit 30 korun, a stál jsem před vysněným supermarketem. Chopil jsem se košíku a vyrazil do otevřeného konfliktu s masou bojechtivých asijských nájezdníků (po cizincích ani stopy, asi vědí, že o víkendu je tu asi tak stejně bezpečně jako při běžných pokojných demonstracích v Pekingu). Místo před vytouženým regálem si musíte zasloužit. To neznamená vystát, ale vybojovat - pokud někomu dáte přednost, propíchne vás pohledem, který vás jasně podezírá, že mu chcete v příští vteřině svým košíkem zákeřně přejet obě achilovky. Řízením osudu bylo ale před jedním chladícím regálem zcela prázdno. Ne, nesvíjely se v něm polomrtvé slizké příšerky, to by se k němu člověk vůbec neprodral, byly v něm k mé velké radosti jogurty a evropské sýry! Ani jsem se nemusel namáhat přepočítáváním ceny do korun, aby mi bylo jasné, že by bylo vhodné ještě se podívat po jejich čínských bratříčcích. Po půlhodinovém tréninku taktických manévrů se ale úspěch nedostavil, takže jsem s pokorou nakoupil tři balíčky evropského sýra za částku odpovídající průměrnému týdennímu čínskému platu a žehral - kam se tu proboha poděl normální sýr?
Obecně je ale dobrá zpráva pro všechny Evropany bez výjimky, že nákupní košík bude i po přidání rozumného množství importovaných delikates stále ještě levnější, než doma. Pokud vám to vadí, můžete ale tuto nerovnováhu snadno potřít tím, že si přibalíte několik lahví vína. I lokální "Velká zeď" vás bude stát přes 120 Kč, navíc ji budete ihned po první degustaci chtít svařit, což přirozeně neuděláte, protože se vám ve 40-stupňovém letním pařáku nebude chtít trmácet se zpátky do Džalefulu pro hřebíček a skořici. U obvyklých cizích značek je třeba připravit se na ceny, za které by se dneska nestyděla mírně nadprůměrná pražská restaurace (a ostatně myslím, že nestydí).
Kam se tedy poděl čínský sýr? Pokud pomineme sojové tofu, sýr v našem pojetí v Číně tradičně neexistoval, možná i proto, že se Číňanům nelíbí představa fermentovaného mléka, ale hlavně proto, že jejich organismus zrovna nemiluje laktózu (viz http://en.wikipedia.org/wiki/Lactose_intolerance) - přes 93% má totiž sníženou nebo chybějící produkci enzymu laktázy.
Hurá, pusto před regálem v Džalefulu je vysvětleno a čtenáři navíc nebudou zpochybňovat moje orientační schopnosti!
