Bylo jest mi zpracovat Voltairův „Dialog mezi kohoutem a slepicí“ pro francouzskou školu a prostředí „Babičky“ Boženy Němcové pro školu českou. S tím prvním mi pomohl Lancelot (spolužák – opravdu se tak jmenuje), ovšem s tím druhým jsem si musela pomoci sama:
"Babička" včera, dnes a možná i zítra
Změna doby, jazyka i života přinesla nejen gramatické, ale i pojmové zmatení současného čtenáře/ky „Babičky“. Proč by měla hospodyňka (jsou ještě?) skákat pro pírko přes ploty? Dnešní ploty totiž dosahují až dvoumetrových výšek a izolují nejen bazénové soukromí. Skákající by si tak nejen mohl „provětrat faldy“, ale být i předvolán na policii ČR pro podezření z úmyslu páchat trestní čin. Ale „neseděl by s rukami složenými (v překladu „s rukama složenýma“) v klíně a nechytal tam lelky“, jak říkávala babička. I když neznáme důvod, proč si na hlavu posazovala zrovna holubičku, pod kterou si dnešní čtenář rozhodně nepředstaví týlovou mašli.
Stejně sporná jsou v současném (mnohdy virtuálním) světě i slova strouha (od slova strouhat?) a křížaly (od slova křížit se?).
Proč v knize „přiváděli ženicha“? Hrozil snad další „ženich na útěku?“ Dnešní ženiši ovšem nejsou běžně „urostlí jak sosny“. Asi proto, že na rozdíl od těch „babiččiných“ nejedí místo zajíců kočky. Nikoli ovšem psy (ačkoli „proti gustu žádný dišputát“). Babička totiž pravila: „Vilímku, neobjímej kdekterého psa, kousl by tě“. V rozporu s tímto tvrzením je Jirotkova teta Kateřina a její teorie „pes, který štěká, nekouše“, neboť podle Jirotky kousali všichni - tedy i Sultán a Tyrl.
Také je těžko představitelné, že po odkrytí mísy „frrr, vrabec zde ukrytý vyletí přímo do stropu“. Nebo slepice aportující pro žemli. I když slepice jsou různé.
„Černý myslivec“ patrně na superstar trénující Viktorky (proč by jinak zpívala u splavu?) dostává v představách dnešního čtenáře/ky podobu amerického rappera či stejnobarevného Obamy. I tak čtenář/ka těžko pochopí, proč to patrně jinak barevné dítě utopila: máme přece babyboxy!
Stejně jako není běžné oslovovat dnešní mládež „kvítkové z raráškovy zahrady“, sotvakdo také budí dnešní děti školou povinné zaťukáním na čelo, neboť by takovou babičku zavřeli za týrání svěřené osoby. Ačkoli dnešní školou povinní „neskáčou po škamnech“ (v případě neporozumění čtenáře/ky lze „škamna“ vygooglit), jistě si i oni vybaví při Vilímkově zvolání „Ale babičko, vy máte jen čtyři zuby!“ Karkulčino „Ale babičko, proč máte tak velké zuby?“. A co teprve, když se dnešní čtenář/ka dozvídá: „Panímáma s Mančinkou vyprovodily letního času babičku až k hospodě.“ – A co z hospody?
Z Adelky u tabule „vyšantročil Kopřiva z mošinky homolky, kdybych mu co řekla, po škole by mě nabuchcoval“. To by dnes z několika důvodů jistě řešil školní psycholog, či výchovný poradce. Do posudku by nejspíš nenapsal babiččino „my lepší nebyly“.
„Babičku“ lze aplikovat i na dnešní politiku, protože „co dává pravice, nesmí vědět levice“. Podobně i „zvěděti, po čem perník v Pardubicích“ – ačkoli pardubický (v neslangovém významu) perník je známý stejně jako Olomoucké syrečky, mohlo by z toho vyplývat, že pouze Pardubice určují cenu pervitinu.
Kromě výše uvedených se v popisu babiččina prostředí píše i o „šmáhách na nebi“. Současného čtenáře/ku napadne: „Tak už tenkrát i na Staré Bělidlo sypali chemtrails?“
Ale přece jen…„Sultán a Tyrl leželi na zápraží (najdeme dnes někde zápraží?) a líně si lízali k….. Babička vytáhla z kapsáře handgranát a hodila ho mezi pobíhající drůbež. Peří tiše usedalo,“ tak svou „Babičku“ ze svého mládí vypráví moje dnešní babička, kterou si mimo jiné opravdu neumím představit s kapsářem, natožpak s holubičkou na hlavě.
