Na Island – chladnohlavně, hlavnochladně

Protože Česko se nepyšnilo horky na druhou, nezbývalo mi než vyletět na chladnější Ledoland. Dobrá, sibylovsky už jsem nesoběvlastně měla letenky koupené s půlročním dopředem za dvojnižší cenu. Prapravdou ale je, že toto léto

Island zažíval nakontrast od Evropy nejchladnější léto zaposlední 100letí.

Ledostrov naše trojčlenné cestovatelské ženšstvo přiwilkominoval hrubou větrnou silou, která nahned modravě zchladila naše evropoměrově vysluněná, čispíš vysauněná fyzična. Kvůli ponoczdnímu příletu do Keflavíku bylo prospánkově třeba co nejhned rozstanovat. V tom stanu jsme se pak během vněmším pobytu občas cítily zmítaně jak v jádru tornáda, jak tam bylo větrhno. Naštěstí stan nebyl až na faktslijákovou výjimku tak proteklovitý, a také se docela rychle dechově zahříval.  

Kromě větrnic nás však Island hned po vyjetí na okružní cestu Ring road překvapil také až měsíční jinokrajinou a všudezelením od toho přečastého prše, která občasem přešla až do duhozeleně. Krajina se pošíř cesty měnila skoro stejně rychle jako tamní počasí či ponečasí – přes pádovod k ledokrám, od pukancově páchnoucích dovzduchů síry po vyschlé sopky, od polevově polávovaná údolí do fialovočervených lávových tunelů, od popraskaných ledovců po gejzírové výstřely, občas prý podpořené na mýdle.

Nejněkdeji jsem si na Islandu připadala jako ve fantaskním filmovém ateliéru, nějněkdy jako uprostředu abstraktního obrazu. Z toho mě však dorealityzovaly situace jako průplav půjčenou na všechny čtyři dopadavou čtyřkolkou řekohloubím.

Řeky jsme zdolávaly a sdolávaly i o sobně – při túrách. Při přeskopcování jsme ustále míjely i pohorsky zavlněné neskopce. Když jsme v té pustině rozpustily naše dovětruné copy, tak jsme mezi ně tím ovcočesem do cela zapad(a)ly.  

Hustě zaovčeny však byly i silnice, ne nečasto se stávalo, že jsme nechtěně ovce hnaly autem jako pes, který si hlídá své stádo. Některé však byly natolik o trlé, že klidně zůstaly stát na cestě a objeďte si mě. A černovce tu byly tak pořád, že přísloví o černovci by se zde odsmyslovalo.

Protože jsme si vařily v kotlíku, nemohly jsme vařit žádné kotlety či lahůdkové vymoženosti. Občasto byly doimportované čínské polívky místo soli a okoření dovětřené i zesopečným prachem. Zvlášť když „vaříte“ u silnice a mine vás auto s prachovým závojem. 

Naštěstí jsme se brzy aklimatizovaly do podoby skyromilů. Skyr, tamně domorodý produkt, hustý natolik, že když jej na lžičce obrátíte směrem dolů, tak nepádne. Stálostně jsme se proto řádně naskyrovávaly, objevovaly jsme nabídku skyrů nasladko a improvizovaly skyr naslano (ikdyž bez soli….. možná spíš nasopečno).

A nakonec abych potvrdila severskou prohostinnost, při návštěvě muzea o „dobývání“ polárního kruhu nás postarší Ledozemňan pohostil nejen svými informacemi, ale i kuchyní. Po povídání o nutnosti koňojedení a krizovém konečném snědení psa těmi severopolskými výpravany nám jentakově nabídl rybí polévku. Takoví jsou Islanďané, ačkoli v Reykjavíku se to liší, jako to u pýchy lidí z bydlení v hlavním městě bývá často. Nechci napsat ve velkobrměstě, protože Reykja má něco přes stovečku obyvatelanů. Ačkoli po nějakém týdnu na Islandu už mi i „městečko“ se 6000 obyvateli přišlo zdepoměry poměrně velké.  

Pokročování příště.