Výfukové plyny stále přibývajících aut se valí ostošest a lidé trpí. Ovšem ne zdaleka tam, kde je dostatek stromů. Ráno nastupuje jejich nejvyšší detoxikační aktivita. Průduchy na spodní straně listů stromů se otvírají dokořán a miniaturní pumpy hbitě nasávají výfukové plyny, které je zasáhly.I docela malý dub má na sobě kolem čtyřiceti tisíc listů vybavených účinnou protichemickou obranou.
Výsledkem je likvidace několika desítek kilogramů jedovatých zplodin plus jistého množství těžkých kovů, které během roku dokáže jediný strom pohltit a odsunout směrem do kořenů a dál do hloubky podloží ve formě jedovatého odpadu.
Čím více stromů, tím větší efekt co do čištění vzduchu.
Žížaly vrtající pod povrchem země zasáhne množství škodlivin z výfuků, ovšem bez viditelného škodlivého efektu. Jen nejdrobnější mikroskopičtí reprezentanti živého světa v hloubi kolem kořenů stromů budou pro příštích pár hodin, dnů či týdnů, podle míry znečištění, likvidovat přijaté jedy.
Plynné exhaláty, které proniknou ochrannou bariérou stromů, se stávají vzápětí kořistí trávníku, pokud nějaký je. Ten začíná na chemický popud automaticky chrlit oblaka vodních par, které se nabalují na znečištěné částice a slepují je navzájem. Ztěžklé padají k zemi mezi hladová stébla trávy.
Drobounké póry na nich se doširoka otvírají a nasávají nečistoty stejně jako listy stromů. Kořínky zuřivě signalizují do okolí, že je na cestě potrava.
Čepele listů trávy mají menší plochu než listy a disponují menším počtem mezi cévních zkratek a tím detoxikačních mechanismů, takže pokud je přetížení v podobě znečištění příliš velké, dojde k zahlcení systému.
Pokud dojde k extrému v podobě stále běžících motorů či motorů běžících na nízké obrátky a výfuky chrlící kysličník uhlíku, padají přebytečné částice rovnou k zemi a dostávají se do oblasti působení kořínků trávníků.
Když si jednotlivé listy trávy představujeme jako izolované věže plné chlorofylu, je to omyl. Trávník představuje souvislý, vzájemně propojený ekosystém, z něhož se čepele listů tyčí izolovaně jen zdánlivě. Silná síť pružných kožovitých vláken plísní drží pohromadě jednotlivé části území a tam, kde se pod nadměrným spadem škodlivin jedna část systému hroutí, okamžitě nastupuje do akce další, od ohniska vzdálenější, a začíná zničenou část likvidovat.
Rostliny pumpují roztok živin – cukrů, vitamínů, aminokyselin – na místo určení.
Příroda je zcela důmyslným propojeným systémem, má svá pravidla. A člověk by je rád měnil, zase podle svého. Příroda se brání, vrací úder. To je spravedlivé, s člověkem to ani jinak nejde.
Stromy se musí ošetřovat, to jistě. Aby příliš nepřerostly a mohly žít v souladu s člověkem. Těžko se napravuje, co se dlouho zanedbává.
Ovšem ruku na srdce, mnohdy nám prostě stromy vadí. Brání ve výhledu, stíní, potřebujeme spoustu nových ploch pro parkoviště, nová obchodní centra, domy, cesty….
A tak musí stromy, příroda jaksi stranou. Jaká škoda. Jednou se může stát, že nás bude obklopovat samý beton. Stromy nerostou zase tak rychle.
Stromy přitom nejsou jen zásobárnou kyslíku, jakousi pračkou vzduchu, naší ochranou, ale jsou také krásné. Jejich rozmanité barvy měnící se v průběhu ročních období působí blahodárně pro oko. V jejich stínu můžeme spočinout, dopřát si klidu a brát si od nich energii. Stromy jich mají hodně.
Člověk se potřebuje navracet k přírodě. Ze zmatku, hluku a chaosu do klidu. Načerpat nové síly, které mu často chybí. Aby je však měl kde čerpat.
Na jedné straně udržujeme za nemalé peníze při životě parky, zakládáme „muzea“ stromů a na straně druhé padne mnoho skvostů – velikánů, které tu stály dávno před námi a mohly sloužit a zkrášlovat ještě hodně dlouho. Nebýt člověka.
Pamatuji si, jak byly i děti smutné, když blízko našeho domu poráželi lípu starou několik set let, garáže byly důležitější. Nádherný strom, pod nímž všichni rádi sedávali, musel ustoupit betonu a plechu. Sedával tam také jeden starší pán, každý den, jakoby se stromem srostl. Nacházel pod ním chládek za horkých dnů a útěchu svého života. Když strom pokáceli, přestal vycházet z domu a jednoho dne umřel. Umřel vlastně s tím stromem.
Ale přeci jen jsou malá „velká“ vítězství. To když se před lety podařilo zachránit tři krásné stoleté smrky. Boj byl zdlouhavý a vyčerpávající, protože lidská zloba nezná mezí, ale smrky ještě dnes po letech stojí pevně a majestátně. To člověk ví, že má cenu bojovat.
Půjčila jsem si slova vynikající písničkářky Joni Mitchellové, která se mi vryla do paměti už před lety: „Vydláždili ráj a postavili na něm parkoviště.“
Protest Joni Mitchellové je namířen právě proti absurditám takzvaného pokroku, který se pro zisk jedinců obrací proti lidem.
Další články autorky
Slova jako rána mečem
Každý ve svým ghettu
Svět chce být klamán
Mám ráda řeku
"Tady pohřební služba"
Nepřítelem sám sobě?
Lidsk duše na ulici
