Příběhy hrdinů, kdo je rád neposlouchá. Jsou vzorem i příkladem, že člověk má bojovat za svou věc, za svou zem. Hrdina hájí svou čest a nevzdává se. Nedovolí zlu projevit jeho sílu.
Válka. Zmařené životy, zničené domovy, pokořené národy. Tisíce příběhů těch, kteří ji zažili na vlastní kůži. Někteří namítají, samá válka. Byly, jsou a budou stejně tak dlouho, jako lidé a jejich omezenost, touha po moci, území, majetku, touha ovládat, podrobovat si, jejich náboženský fanatismus.
Nikdy nepřestanu obdivovat obyčejné kluky, muže, kteří museli nechat práci, školu, dali jim uniformu a zbraň a poslali do války. Mnozí ani neuměli pořádně zacházet se zbraní, ale kdo se jich ptal?
Když jsem byla dítě, slyšela jsem vyprávění mužů, kteří se ocitli ve válce a museli bojovat. Dodnes mi zůstalo v živé paměti. Příběhy, které posílí a připomenou, jak báječně se dnes máme.
Operace Market Garden. Vzpomínky z druhé světové války.
„Němci urputně bránili postup amerických a britských vojsk. Byly to asi ty nejkrvavější boje, co jsme do té doby zažili. Britové se chovali naprosto klidně i pod palbou. Přišel ke mně britský důstojník a sedl si vedle mne, jako bychom byli u mne v obýváku a povídá: „Cigaretu kámo?“ Celou dobu jsme postupovali s Brity, takže oni měli naše cigarety a my zase museli kouřit ty jejich. Vzal jsem si od něj cigaretu a říkám: „Kde jste se tu sakra vzali?“ On říká: „Ten zatracenej nácek mi zničil ten můj podělanej tank.“ Podíval jsem se nahoru a viděl jsem, že tank dostal přímý zásah, je celý v plamenech a on sedí dole a povídá si se mnou, jakoby byl u mne doma. Všichni Britové byli naprosto klidní. Nikdy jsem nepochopil, jestli to mají v povaze nebo jestli si už na válku takhle zvykli.“
„Na kraji města byla britská protivzdušná baterie, zrovna pod palbou německých tanků. Najednou jsem si všiml, že na jedné bedně sedí dva britští vojáci a vaří si kotlík čaje. Všude duněla palba a lítaly granáty. Povídám: „Vždyť vás to zabije.“ Jen jsem to řekl, tlaková vlna z granátu mě hodila na stranu a já koukám, že z těch dvou vojáků, kteří si vařili čaj, zbyly jen cáry. Přísahám, že jim to muselo přistát doslova v klíně a přísahám, že za deset minut se tam podívám znovu a na zbytcích té bedny sedí další dva vojáci a vaří si čaj. Povídám: „Co kruci všichni takhle riskujete.“ A ten britský voják na to: „Víš amíku, tahle válka jen tak neskončí, tak proč si nedat šálek čaje.“ Kdyby mi tohle vyprávěl někdo jiný, kdybych to nezažil na vlastní kůži, nikdy bych takovému vyprávění nevěřil.“
Operace Market skočila úspěchem, ale všem bylo jasné, že budou ještě těžší a budou velkou zatěžkávací zkouškou pro britské a americké vojáky. Během operace Market Garden přistálo u Arnhemu přes deset tisíc mužů, ale přes řeku se jich nakonec dostalo dva a půl tisíce. Téměř 6 a půl tisíce vojáků padlo do zajetí při těžkých bojích. Zhruba 1300 jich během operace zemřelo.
Situace Němců byla kritická. Hitler doufal, že se mu podaří využít sporů mezi Pattonem a Montgomerym, které byly známé a že se mu podaří rozdělit angloamerické spojence. Přepočítal se.
„Usadili jsme se u jednoho menšího města. Němci si náš všimli a zahájili mohutnou dělostřeleckou palbu. Dostal jsem rozkaz vykopat si úkryt vedle silnice. Tehdy to pro mne nic neznamenalo, protože jsem nevěřil v Boha, ale pak jsme se přesunuli do města a já jsem tam zahlédl výjev ukřižování Ježíše Krista na skleněné mozaice. Při mohutné německé palbě padla střela blízko mne, padl jsem a byl napůl v bezvědomí, ale z nějakého důvodu jsem byl dost při vědomí na to, aby mi došlo, že nemám helmu. Lezl jsem chvíli po čtyřech a helmu hledal, než jsem si uvědomil, co dělám. Říkal jsem si: „Člověče, co to děláš“, zalezl jsem do kráteru a zůstal v něm, brečel jsem a modlil se k Bohu. Druhý den ráno, vůbec netuším, jak jsem se k té mozaice dostal, stala se velmi zvláštní věc. Všude okolo byly zbořené domy, žádné okno nezůstalo celé a uprostřed té hrůzy tam neporušena, bez jediného cákance bláta stála ta mozaika a tehdy jsem poznal, že existuje nějaká vyšší moc.“
„Postupovali jsme dál. Řekli nám, že před námi je pět divizí, tři normální a dvě Hitlerjugend. A pak zaútočily a já neměl tušení, že jsou tam také děti. Bylo tam mladé děvče a já jí roztrhal, skoro jsem jí rozřízl v půli třicetimilimetrovým kulometem. Pokaždé, když jsme odrazili úder a přešli do útoku, museli jsme mít jistotu, že jsou všichni mrtví. To byla povinnost. Někteří to totiž jen hráli a pak vám stříleli do zad. Spadla jí helma z hlavy a pod ní se objevily dlouhé blond vlasy a já, úplně jsem se roztřásl, nebyl jsem schopný ničeho, jen jsem tam seděl a brečel. Mohlo jí být tak 14 let. S něčím takovým se nežije lehce. To je válka.“
„Když jsme se usadili, Němci druhý den ráno přestali s ostřelováním a nás poslali na průzkumnou misi zjistit, kde Němci jsou. Uvízli jsme přitom v jednom jablečném sadu a ostřelovači nás začali trefovat jednoho po druhém. Tak jsme se rozhodli běžet dopředu. Sebral jsem pušku a najednou jsem cítil, jak mi něco horkého projelo nohou. Trefili mě! Jenže strach vám dodá neuvěřitelnou motivaci, udělá s vámi něco, co za normálních okolností nejste vůbec schopni. Vstal jsem a běžel tak pět kilometrů. Měl jsem pocit, že kdyby přede mne postavili zeď, proběhnu klidně skrz. Tohle strach dokáže. Tohle dokáže udělat s lidským tělem. Němci se zmocnili veškerých zásob léků, zdravotnického materiálu i většiny lékařů. Jediné, co bylo, byl jód. Položili mne na stůl a přímo do díry v noze mi stříkli injekci jódu. Vyletěl jsem a povídám: „Hergot, tohle bolí víc, než ta zatracená kulka!“ Po nejnutnějším ošetření jsem se vrátil zpátky do boje.“
„Když jsme konečně dorazili do Orlího hnízda, bylo úplně prázdné. Já jsem na suvenýry nikdy nebyl, ale zaujal mne tam velký bazén. Bylo tam třicet stupňů a bazén vypadal skvěle. Tak jsem shodil batoh a skočil do něj. Jenže v něm byla voda, která tekla z hor, mohla mít tak 15°C. Trvalo mi dobrých pět minut, než jsem popadl dech. Pak přišli kluci a ptali se, jaká je voda. Já říkám: „Skvělá, pojďte taky!“ Asi tři se tam vrhli za mnou, do nejstudenější vody, do jaké jsem kdy skočil, ale mně to vůbec nevadilo.“
„Chtěli jsme se podívat na staré kamarády, které jsme neviděli od invaze, tedy skoro rok, tak jsme vyjeli i když jsme nesměli opustit místo. Jeden seržant pak strašně křičel a vyhrožoval, ale objevil se mladý kapitán a ten řekl: „Hele, tihle kluci si prožili peklo 11 měsíců a to, že neposlechli váš podělanej rozkaz nic neznamená a neodjedu, dokud jim nedáte pokoj. Války už bylo dost!“
Příkladná rodinka třetí říše?
Goebbels a Göring přátelé?
Most přes rozbouřené vody
