Dokážou naladit, potěšit, povzbudit. Dokážou ale také ublížit, ponížit, zranit. George Bernard Shaw řekl: „Rána způsobená slovem zasáhne vždy hlouběji, než rána způsobená mečem“. Někdy nejsou míněna špatně, ale řečena v nesprávný čas na nesprávném místě. Někdy je dotyčný prostě neunese, není připraven, schopen nebo ochoten je přijmout. Nejvíce zasáhnou slova zloby vyslovena ve vzteku. Nedají se vrátit zpátky.
Byl jeden člověk, uměl krásně psát. Jmenoval se Ota Pavel. Český spisovatel, novinář a nadšený sportovní komentátor. Narodil se 2. července 1930 v Praze jako Otto Popper, jeho otec měl židovský původ. Během druhé světové války musel otec s bratry do koncentračního tábora.
Mladý Ota zůstal jen s maminkou. Čas trávil v Buštěhradě na Kladensku, kde se jen upevnil jeho vztah k přírodě, sportu a rybaření. Pro Otu to nebylo lehké období.
Otec s bratry se po válce vrátili. Rodina začala žít opět v Praze a Oto si doplnil vzdělání, přerušené během války. Popperovi se v důsledku minulého zatížení přejmenovali na Pavlovi.
Po válce se stal Ota novinářem. Psal těžce. Čtenáři to nepoznali. Jen pár lidí vědělo, že jednu stránku přepisoval až osmkrát. Neustále na sobě pracoval. Měl sportovního ducha a odhodlání.
Ota Pavel krátce trénoval hokejové družstvo mládeže. Věnoval se pečlivě práci reportéra a psal povídky ze sportovního prostředí. Díky této práci cestoval po Evropě, dostal se i do Ameriky.
Jako novinář pobýval na závodech i trénincích. Se sportovci se kamarádil. V roce 1964 mu vyšla kniha „Dukla mezi mrakodrapy“, na níž se stály fronty. Ota už ležel v té době na psychiatrii. Proč? Nikdy předtím se neléčil.
V lednu 1964 odjel na zimní olympiádu v Innsbrucku. Chtěl napsat knihu o hokeji. Jediný Ota mohl kdykoliv vstoupit do kabiny hokejistů. Nadšeně je podporoval. V posledním zápase naši hráli o bronz. Jenže utrpěli debakl 3:8 se Švédy. Po zápase všichni seděli jako opaření, když dovnitř vtrhl Ota a řval: „Máte bronz!“ Došlo totiž ke změně pravidel turnaje. On se to dozvěděl první, a běžel jim to rychle oznámit. Nikdo mu nevěřil. Jeden hráč ve vzteku řekl: „Ty žide, běž do plynu!“ Ota na chvíli zmlkl a tiše se vytratil. Od té chvíle ho nikdo neviděl.
Druhý den olympiáda skončila. Ota byl dva týdny nezvěstný. Mysleli si, že emigroval. Ota vážně onemocněl a v důsledku choroby se pokusil podpálit statek u Innsbrucku. Když ho v rakouských horách našli, převezli ho sanitkou na psychiatrii do Prahy.
Od té doby trpěl maniodepresivní psychózou. Maniodepresivní psychóza se projevuje v důsledku dlouhotrvající zátěže, po prožití stresů a z velké míry je zde dědičné zatížení. Pracoval, jen když ho nemoc netrápila. Jenže už v roce 1965 musel v důsledku choroby do invalidního důchodu.
Hodně si sliboval od nového léku, Lithia. Při jeho užívání je třeba hodně pít. Ota měl rád sladké limonády. Pil jich až dvacet denně a tak přibral. To škodilo jeho nemocnému srdci. V roce 1970 odevzdal upravený rukopis „Smrt krásných srnců“. Tentýž den ho odvezli do nemocnice.
Léčil se šestnáctkrát, napsal šestnáct knih, zemřel ve 43 letech na srdeční infarkt.
Dílo Oty Pavla není možná velké rozsahem, zato je velké obsahem a myšlenkou.
Ota měl těžký osud, ale nikdy si na něj nestěžoval. O svém trápení nemluvil.
Karel Čapek řekl: „Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí“.
Odešel člověk nadaný a přitom plný pokory. Všichni opravdoví a velcí lidé mají pokoru. Všichni lidé mají také duši. Každý nějak nalomenou. Každý to řeší po svém. Někdo zraňuje, jiný je zraňován.
Vážím si Oty Pavla. Je ztělesněním pokory, čistoty, opravdového člověčenství. Bojovník s citlivou duší.
Další články autorky
Homo homini lupus - člověk člověku vlkem
Každý ve svým ghettu
Svět chce být klamán
Potřebuji svou dávku
Mám ráda řeku
"Tady pohřební služba"
Nejprve myslet, pak konat
Emoce a nemoci
