Sedí důležitě za svým stolem, nakrmí pár frázemi, ale jinak je na slovo skoupý. Co bych tomu hlupákovi vysvětloval, vždyť ničemu nerozumí. Při třetí otázce dá jasně najevo, že pánem je tu on. Kdo? Lékař. Běžný smrtelník celkem nemá šanci. Na rozdíl od stejného smrtelníka, ale s kontem, vlivem, známostmi a dávkou drzosti. Ten má dveře otevřené. Léky bez problémů, vyšetření a kůry dle libosti. Nakonec i bodíky budou.
Kdo si někdy nepřipadal u lékaře jako děcko nebo jako to pako.
Slovo pacient. Dle slovníku osoba nemocná, zraněná, trpící. Možná hloupoučké malé dítě, o které je třeba se starat a něco je mu třeba nabulíkovat, aby se uklidnilo. A co takhle Paco? Čte se Pako a znamená běžné španělské jméno, v českém podání ovšem znamená trouba. Pojďme dál. Předpona „pa“ značí v latině lživý, falešný, nepravý, padělaný. Spojíme-li „pa“ se španělským „ciento“, dostaneme falešnou stovku a tak se to hloupé malé dítě a se slovy pa pa loučí se stovkou. Kdyby jen stovkou. Bude hůř. Padělek „pa“ ve spojení se španělským „siente“ znamená, že se někdo cítí blbě, lituje, ale falešně.
Motivace lékařů je různá. Peníze – prestiž – honba za body – síň slávy na poli vědy – ohodnocení – lukrativní nabídky farmaceutických společností – vliv - jiné výhody. No vlastně bychom zapomněli – léčit, mít vztah k pacientovi a pokud možno vyléčit.
Pacient, pako nebo malé děcko, to je vlastně jedno. Člověk pacient ještě dlouho bude jen pacoš, žlučníkář, zrzavá hysterka, hypochondr, fraktura ze sedmičky, apendix z dvaadvacítky a tak podobně.
Moderní medicína, zlepšující se technologie, špičkové výzkumy, ale komunikace, ta vázne. Přitom je zcela zásadní pro úspěšnou léčbu. Už se ani nedokážeme dívat na člověka jako na lidskou bytost. Důležitá je výše konta, postavení ve společnosti, auto, oblečení, vliv. Je jedno, jestli je pod krásnou slupkou zloděj nebo hulvát. „Normální“ člověk je považován za blbce. Podle toho se s ním zachází. A podle toho to také vypadá. Ostatně slova nemoc, nemocnice, nemocný, se odvíjejí od záporu ,ne´ a slova ,moc´, což znamená nemít moc. Netřeba dál rozvádět.
Člověku nezbývá nic jiného, než zapnout všechny síly, všechny mechanismy těla, aby se mohl lékařům a nemocnicím vyhnout obloukem. Jinak je to začátek konce.
Můj tatínek se celý život bez lékařů obešel. Vždy byl silný na duchu i na těle a zůstává pořád. O zdravotnictví si myslí svoje. Dnes už chápu, když s humorem sobě vlastním, říká: „Doufám, že to se mnou sekne na poli.“
