Nebo je to jinak? Nedávno jsem četla článek o zdravém vánočním cukroví, do kterého nepatří různé nezdravé náhražky, bílý cukr, bílá mouka, všelijaká chemie a tak podobně. Zajímavá byla ovšem diskuse k onomu článku. Diskutéři se rozdělili na dva tábory. Jedni propagovali zdravé mlsání, většina si stála za klasikou. Přikláním se ke klasice. Proč?
Nic nemám proti rozinkám, máku, ovesným vločkám, melase. Je to dobré i zdravé, proč ne.
Zastávám však heslo, že jíst se má všechno. A když všechno, tak všechno. A protože jsem spíše konzervativní typ, mám ráda na vánočním stole pravé poctivé cukroví, které pekla moje babička. Byla vyhlášenou cukrářkou. Pekla celé rodině i známým, poctivě a ráda. Z dnešního moderního pohledu pekla nezdravě. Ovšem její cukroví vůbec nebylo těžké, jak by se zdálo, naopak bylo nadýchané a voňavé. Zakládala si na tom, aby suroviny byly čerstvé. Každý rok jsme dostali krabici asi třiceti druhů cukroví, a když jsme poznamenali, že už nemusí tolik péct, pěkně nám vynadala. Vzpomínám na její cukroví, nikdy jsem už lepší nejedla.
Já tolik neřádím, ale pečení si užiju každý rok. Upeču „nezdravé“ i to „zdravé“ a každý rok je to stejné. Návštěvy spolehlivě luxují to „nezdravé“ a „zdravé“ ochutnají ze slušnosti.
Proč to takzvaně „nezdravé“ cukroví tak mizí a to druhé smutně kouká z talíře? Zkrátka protože všem více chutná. Takové vanilkové rohlíčky, rumové kuličky nebo vosí hnízda. Kdo by odolal.
Vtip je v jednom. Cukrovím se necpeme k prasknutí, jako to dělal můj strýc, kterému nikdo neřekl jinak než „Kulpikle“, protože pořád kul na rodinu nějaké pikle. Na strýce nelze zapomenout. Vypadal jako vyhazovač z nočního baru, cukroví opravdu jedl po hrstech a kuřata celá, u stolu hlasitě mlaskal a většinou druhé připravil o jejich porci se slovy: „Ty už nebudeš viď.“ Kdo by strýčka odmítl.
Takže kdo nejí cukroví po hrstech a občas si zajde na procházku, ten si s klidem může dopřát trochu cukroví i dobrého jídla. Je otázka, co je vlastně zdravé a co ne, ale to už je námět na jiný článek.
V práci jsme měli kolegu. Měl padesát kilo i s postelí a na saku nosil placku s heslem - Žij zdravě. Maso nechával na talíři, brambory rozrýpal, snědl jen kousek salátu, co byl na ozdobu. Byl zelený jako ten salát. Moučníkům se pro jistotu vyhýbal obloukem. No a už tu není. Jak s oblibou říkám: „Všechno je jinak.“
Nezastávám názor, že člověk má jít do hrobu zhuntovaný. Myslím, že jíst se má opravdu všechno, ale je třeba to doplnit. Všeho s mírou.
V souvislosti s cukrovím jsem zažila před lety zajímavou historku. Jednou o Vánocích mě navštívila nečekaně kamarádka, kterou jsem neviděla delší čas. Byla samoživitelkou, matkou osmiletého syna, velmi pečlivou, snad až moc v některých věcech. Zdraví především! A tak její syn znal jako sladkost pouze rozinky, jedla se jen zelenina, fazolky mungo, klíčky a podobné věci. Adam se choval trochu divně. Nakukoval do odpadkového koše s otázkou, jestli ten kousek staniolu, co tam je, není od čokolády. Tu viděl všude, snad i v prádelníku. Cukroví na stůl přijít nesmělo, tak jsem měla dózu naplněnou cukrovím v kuchyni. Nicméně večer byl fajn. Po návštěvě jsem se jala uklízet a jaké bylo moje překvapení, když poměrně velká dóza s cukrovím byla zcela prázdná. Řekla jsem dětem, že to nemusely takhle „zbodnout“ na posezení, ale ony se dušovaly, že nic neměly. Nějak jsem to už dál neřešila. Po letech jsem ve městě potkala Adama už v teenagerském věku, vysokého kluka s velkýma očima, jak s nimi vždy koulel po celé místnosti, jestli nespatří nějakou sladkost. Tehdy se mi přiznal, že si všiml cukroví v kuchyni, neodolal a snědl ho celé, doslova ho do sebe nacpal. Strašně se pak styděl, ale po letech jsme se tomu smáli.
No asi se opravdu nic nemá přehánět. Nebo je to jak jedna pisatelka v diskusi o zdravém a nezdravém cukroví poznamenala: „Nejlepší cukroví je to, které nesníte“.
Já si dopřeju cukroví každý rok, ale taky hory a řádění s dětmi v mrazivé zimě. Člověk si protáhne kostru, vyčistí hlavu a užije společný čas.
Někde jsem četla, že když si žena myslí, že po zákusku přibere tři kila, tak je přibere. Na tom něco je. Psychika je mnohdy víc než všechny diety světa. Je dokázáno, že genetické zatížení přidá nebo ubere až deset let života. Člověk toho moc neovlivní. Genetika je mocná.
Pár tipů na netradiční cukroví
Řezy s tureckým medem
Karamelové kornoutky
Kakaové hvězdy
Ořechové čtverečky
Další články autora
Na geny jsme příliš krátcí
Hyeny v lidských podobách
Džentlmen jako opak frustráta
