Jedna herečka před časem v rozhovoru řekla, že se jí vůbec nelíbí způsoby některých moderátorů, jež dotázaného uvádějí do rozpaků. A pokládají takové otázky, na které by sami neradi odpovídali.
Uvádět dotazované do rozpaků je jakýsi novodobý sport. Představuji si sebe na místě dotazovaného. Nebo raději ne. Nemusím mít všechno.
Jsme málo empatičtí a taktičtí nebo se jen bavíme na účet druhého? No nejsme v jeho kůži.
Je ještě jeden poměrně běžný jev. Většina lidí si myslí, že oni to mají v životě těžší. Mají více problémů a starostí, těžší život, horší manželství, více neshod s dětmi, sporů se sousedy…..
„Co ty můžeš vědět – co ty můžeš mít za starosti – kam bys spěchal, stejně nemáš doma co na práci – ty jsi zdravý, co bych měl říkat já – ty to máš doma v pohodě, ale já spoustu starostí – ty máš v práci veget, ale já – ty nemusíš držet dietu, jako já – co ty vlastně víš.“
Závist dokáže napáchat hodně zla. Ubrblanost je jakýmsi sportem. Vypadali bychom divně, kdybychom zářili štěstím, byli v pohodě a každému přáli. Lepší je škaredit se, nadávat na poměry a na sousedku, stěžovat si na práci, zlobivé děti, podlomené zdraví. Hlavně nevybočit z davu.
Je umění vyslechnout druhého, být empatický. Jen vyzrálý člověk neklade hloupé a nemístné otázky a vyzrálý člověk dokáže vnímat druhého, aniž by se třásl na svoje slova. Vyzrálý člověk si dělá svojí práci, přeje sobě i druhým.
Říká se: „Nečiň druhým to, co nechceš, aby činili oni tobě“.
Někdy je těžké všechno unést. Poslouchat a nic neříct. Nemoci si postěžovat, i když by bylo na co. Ale nakonec, většina lidí má radost, když může pomoci, poradit, potěšit, vyslechnout.
Vodítkem je úcta. Kdo nemá úctu k sobě, nemá ani k druhým. Nelze čekat, že nám ji „někdo“ dá, „někde“ najdeme. Tu musíme v sobě najít a pěstovat sami.
O úctě řekli:
„Sebeúcta je pověst, jakou máš sám u sebe“, Brian Tracy
„Všechno opravdové v našich životech přichází zevnitř“, Joe Girard
Hodný a zlý vlk
Sběrné surovosti
