Jednou přinesla dcera ze školy památník. Říkám si: „Něco takového ještě existuje?“ Se zájmem jsem si ho půjčila, že zavzpomínám na školní časy. Památníky byly ve velké oblibě. Všichni si je horlivě vyměňovali a učitelky se děsily. Nervy ve škole, doma vlastní děti, večery nad sešity a do toho malovat něco do památníku. Většinou se však daly přemluvit.
Nejsem shromažďovač věcí, ale ten památník mám dodnes. Koupil mi ho tatínek a tatínek má vkus. Je sešívaný a v pevných deskách, s kvalitním papírem, jemně zdobený. Žádná cirkusová výzdoba. Časem se stal pěkným i uvnitř. Plnil se obrázky. Bylo vidět i pomocnou ruku rodičů, každému docela záleželo na tom, aby nevrátil jakousi mazaninu. Co obrázek, to vzpomínka na konkrétního člověka. Zdánlivě zašlé časy, ale živé vzpomínky. Učitelky s oblibou psaly citáty, i když děti měly raději obrázky, s odstupem času však nabily citáty své vážnosit. Člověk už o životě ledacos ví.
Po otevření památníku jsem se nestačila divit. Kromě pár docela pěkných kreseb hrůza. Jeden nabyl dojmu, že děti neumí kreslit, ale tomu se mi nechce věřit. Nebo že památník prošel rukama chovanců nějakého ústavu, ale ti by to zvládli jistě lépe. Úmysl. Ano, zcela zjevně spousta „kreseb“ a vzkazů byla vědomých. Vytrhané a pomačkané listy, obrázky z večerníčků vystřídaly různě opravované mazanice, rýhy v papíru, jakési dvojsmyslné výroky a „umělecká díla“ vyjadřující pohlavní orgány. Těch tam bylo dost. Vesměs se hemžil vzkazy typu: Radka je kráva a Marek debil - sejdeme se jako vždycky - zapaříme - Bin Ládin je machr - Santa je úchyl - miluju tě - na to se ti můžu, víš co. Zbytek nezveřejnitelné vulgarity.
Člověk v téhle době lecčemus, ač těžce, přivykl, mnohému se už ani nediví. My jsme také nebyli svatí, ale…Všechno má svoje hranice. Kde dnes ty hranice jsou a jsou vůbec nějaké? Kam až to půjde? Sama nevím, ale nevidím to příliš růžově. Stačí vyslechnout debatu žáků prvního stupně.
Každá doba má svoje, každá je nějak těžká. I přes mnohé jsem ráda, že nám byly vštěpovány nějaké hodnoty, kdy ještě existovala jistá úcta, respekt, cynismus nebyl všudypřítomný. I to, jak zacházím s památníkem kamaráda, vypovídá o mnohém. Mám-li k němu nějaký vztah nebo ho považuji za blbce, něco horšího nebo ještě horšího. Vytrácí se oslovování jmény, stačí jen dva pohlavní orgány, ty vyřeší všechno. Kdo si ničeho a nikoho neváží, neváží si především sám sebe. Kdo nemá úctu, nemůže ji čekat od druhých.
Památník ochraňuji kvůli pěti důležitým lidem v mém životě. Kresby našich dětí, přání mého manžela, slova nejlepší přítelkyně a přání dvou lidí, kteří už nejsou naživu a kterých si nesmírně vážím. Maminka a dědeček. Díky nim má pro mne cenu zlata.
Ta nejlepší přítelkyně se stala mojí druhou maminkou. Maminka je jen jedna na světě. Ne každá máma se chová jako máma. Ne každá přítelkyně dokáže být nejlepší mámou, starajíc se o nevlastní děti.
Její kresbu jsem měla nejraději a slova, ta jsem mohla pochopit až po letech. Jsou stále aktuální.
Nerozdávej
Lásku nevěrníkům
Dary nevděčníkům
Chytrost podvodníkům
Tajnost klevetníkům
Moudrý pochopí a cynik, nechť se baví a také ptá, kde je jeho hodnota?
O mně
