Zlatá soška Oscara, Zlatý glóbus, cena Britské akademie filmové a televizní tvorby. Ocenění, které si Meryl Streep, vynikající herečka a noblesní dáma, jež hravě zastíní mnohem mladší kolegyně, zasloužila právem po svém výkonu ve filmu Železná lady. Role Margaret Thatcherové se zhostila s profesionalitou sobě vlastní, výsledek stál za to. Herečce vynesl již třetího Oskara.
Britská premiérka Margaret Thatcherová, zvaná Železná lady, zemřela minulý týden v úctyhodných 87 letech. Vzdělaná a cílevědomá, tvrdá, nekompromisní a neústupná. Kdo ji opravdu znal, věděl, že byla i přemýšlivá, naslouchající, empatická, rozvážná. Mnohé si znepřátelila svými rozhodnutími a postoji. Pohybovat se ve vysoké politice je nezáviděníhodné, nelze se zavděčit všem.
V souvislosti s odchodem premiérky mne zarazily některé reakce. Odpůrci slaví, zpívají píseň o čarodějnici, oslavují její smrt. Jsou celkem oblíbení, méně oblíbení a nejméně oblíbení politici. To by jeden chápal. Ale radovat se z něčí smrti? Radovat se ze smrti kohokoliv mi přijde podivné, neuctivé.
Říká se: „O mrtvých jen dobře“ a také: „Po bitvě každý generál“. Lidé jsou mnohdy plni řečí, jak by co udělali, plni chytrosti a moudrosti, jak by se co mělo řešit, ale jsou to často jen řeči a skutek utek. Věci nikdy nejsou tak jednoduché, jak se zdají, všechno něco stojí, i demokracie. Kdo chce brát, musí také dávat.
Jsou v životě chvíle, kdy stojí člověk před rozhodnutím. Ne vždy učiní to správné, ne vždy učiní takové, které se líbí druhé straně, život je mnohem složitější. Mnoho řečníků, málo dělníků.
I nedávné hanlivé výroky na osobu Václava Havla mě hodně překvapily a zarmoutily. Jistě i pan Havel měl svoje chyby, jako je máme každý. Možná byl pro některé tak trochu snílek a idealista, pro některé příliš benevolentní, pro jiné zase nevím co. Především však to byl člověk, bez něhož bychom nebyli tam, kde jsme! Ano, mnozí dnes křičí, že by to bylo lepší vrátit. Netvrdím, že dnešní doba je ve všem super, ale je otázka, jak dlouho by se lidem líbilo, zažít časy nesvobody a možná horší. Někdy má člověk touhu po lepším a tak za tím jde a nakonec zjistí, že si vůbec nepolepšil.
Nadávat doma u televize, stěžovat si v hospodě, psát urážlivé komentáře, to dokáže každý, ale ne každý je ochoten „vystoupit z davu“ a veřejně vystupovat, ne každý je sám poctivý, pracovitý a rozhodný, ne každý umí jít s kůží na trh, ne každý je odvážný. Na rozdíl od sebe jsme k druhým velmi kritičtí.
Přijde mi to jako v té bajce o myších, které se bály velkého kocoura. Chtěly mít plné spíže pro sebe, aby mohly v klidu mlsat a přitom se nebát, že je kocour chytne. Zasedly k velkému sněmu a dlouze se radily, jak kocoura oblafnout, jak ho dostat. Vášnivou debatu ukončila myš, která důležitě přednesla řeč, ve které navrhuje, že je třeba dát kocourovi na krk zvonek, aby věděly, kdy se blíží a mohly nepozorovaně utéci od zásob jídla. Debatu a velké vášně ukončila jiná myš s otázkou: „Ale která z nás pověsí kocourovi zvonek na krk?“ Nastalo ticho a za občasného mumlání se myši nenápadně vypařily. Ani jedna z „velkých řečnic“ nezůstala. Ani jedna neměla odvahu a ochotu nasadit vlastní krk. Bublina splaskla.
Snad abych trochu odlehčila: Tchýně vyhrožuje zeťovi: "Počkej, ještě si zatančím na tvém hrobě." Zeť na to s klidem: "Ale jistě, poslužte si, já se totiž nechám pohřbít do moře."
Na co myslíme, to jsme
Poctivý Abe
Sokrates kdysi dávno řekl
Je snadné radit ostatním
Jak vydělat peníze
