Ve škole říkali, že je k ničemu. Jen jedna učitelka mu opakovala: "Jsi dobrý!" On těm magickým slovům uvěřil. Na vojně byl surově zbit a bojoval o život. Léčil se u muže, jehož metody učení byly, mírně řečeno, velmi svérázné. Uzdravil se a začal studovat. Dnes je doktorem psychologie, pedagogiky, doktor filosofie v medicíně, profesor, ale jak říká, obyčejný člověk. Napsal několik bestsellerů, vysvětluje jak být zdravý a šťastný. Pořádá semináře po celém světě s mottem: „Převzít aktivní úlohu při léčení svých nemocí a nad životem.“ Jeho příběh mne zaujal, stojí za to.
Měl jsem pět pacientů s Parkinsonovou chorobou. Všichni se uzdravili. Nemožné! Kde a jak se léčili? Nasadilo mi to brouka do hlavy, rozhodl jsem se to místo navštívit.
Vysoko v horách existuje „Chrám přívrženců ohně“, kam přijímají každých 40 dnů skupinu lidí toužících po uzdravení. Šli se mnou přátelé, režisér a televizní operátor. Natáčeli pořad „Svět kolem nás.“ Chtěli jsme také zažít ten zázrak uzdravení.
Ve stanovený den jsme byli na místě, odkud nás měli dopravit k Chrámu. Vede tam 26 kilometrů dlouhá cesta, pouze pro pěší nebo osly. Pro nás tři zbyli dva. Televizní operátor měl 130 kilogramů, pět podbradků, obrovský pupek, ale romantickou duši. Rozhodli jsme naskládat na osly aparaturu a vyrazili jsme. Moje boty do města začaly v hornatém terénu ztrácet formu a moje nohy taky. Statečně jsem šel s myšlenkou, že to zvládnu. Stanu se vyhlášeným lékařem. Dorazili jsme o půlnoci.
Ráno nás vzbudili se slovy, abychom v Chrámu nehřešili, jinak budeme pomáhat s hospodářstvím - nosit vodu. Ukázalo se, že hřích je chodit zamračen. Všichni mniši se usmívali a chodili rovně, jakoby spolkli klacek.
Ptal jsem se naivně, kdy začnou léčit, určovat diagnózu, než mi došlo, že tady nikdo nikoho nikdy léčit nebude. Šok! A nešlo odjet. A chodit s přiblblým úsměvem na rtech, když vše uvnitř vře! Usmívat? Chvíli člověk vydrží, ale pak se vrátí do starých kolejí a nasadí ksicht.
Začalo představení. Většina lidí, včetně mě, šla pomáhat s „hospodářstvím“. Přes šesti set metrový vertikální skalní převis a pak po serpentinách 4 km tam i zpátky. To jsme šli včera v noci stejnou cestou? Málem jsem potratil! Vertikální stěna byla vyšší než věž Ostankino a chvílemi se šlo po kládách zatlučených do skály, které měly funkci padacího mostu jako obrana před nepřáteli.
Musel jsem donést šestnáct litrů vody, plus pětikilový džbán, dohromady tedy 21 kilogramů! V takových podmínkách je nejpohodlnější nést náklad na hlavě. Tehdy jsem poznal, k čemu je páteř skutečně určena. Má zajistit, aby nám hlava nespadla do kalhot!
Vrátil jsem se zcela vyčerpán, ale pro každý případ s úsměvem na tváři. Najednou ke mně přistoupil jeden z mnichů a žádá, abych došel ještě jednou pro vodu.“ Proč? Já už pro ni byl!“ Nehledě na to, že jsem muž, začínám hrůzou pociťovat předporodní stahy. Snažím se vykroutit. Včera jsem ušel 26 kilometrů, dnes 8, bez jídla, zato s otoky na nohou a hlavou k prasknutí. Mnich mi ukázal na okno, kde seděl jiný s dalekohledem! Nezbývalo, než jít zpátky. Šel jsem dolů a chvílemi hlasitě řval: „A-a-a!! Je to tu samý idiot, který mě má potřebu trápit! Nasadil jsem pološílený úsměv a všem říkal: „Usmívej se, ty idiote, pozorují tě dalekohledem! Za konzultaci mi do džbánu nalij půl litru vody.“ Teď už se v mé nádobě něco pleskalo. Chvíli jsem si poseděl, aby uběhlo trochu času a vydal se zpátky.
Ač už byla při návratu tma, usmíval jsem se. Co když mají dalekohled s nočním viděním?! Hladový a zmožený jsem se dohrabal do své cely, s úlevou vydechnul a zbavil se idiotského úsměvu, ale najednou pocítil něčí pohled. Málem se mi zastavilo srdce. Znovu se mi roztáhla ústa až k samým uším, prudce jsem se otočil a uviděl se v zrcadle! Ztrhaný a zaprášený obličej s nepřirozeně širokým úsměvem. Padla na mne hysterie. Hlasitě jsem se řehtal absurditě situace, kterou jsem si sám vytvořil. Přiběhli přátelé, nejdříve se také smáli, ale co se dost nasmáli, začali si mě podivně prohlížet.
Už vím, proč se pacienti vyhýbali odpovědi na otázku, jak a čím je léčili. „Víte, to se těžko vysvětluje.“
Ubývalo lidí táhnoucích se s vodou. Za týden už nebyl nikdo. Pak nás svolali a poděkovali za světlo, které přinášíme do Chrámu a budeme-li chtít vodu, ukázali směrem k domečku. Přírodní pramen!
Džbán s vodou je jen způsob sdělení prosté skutečnosti mozkem přes nohy. Každý si myslel, že je chytrý, každý měl své ambice. Aby z nás dostali všechno přejaté, vymysleli si způsob sloužící k léčení namyšlenosti. Také jsem tam přišel se svým statutem, nacpaný vědomostmi. Oni jsou blbci a já jsem tak chytrý. Za pouhý týden se jim ze mne podařilo udělat normálního člověka! Tam jsem se setkal sám se sebou. Začali mě znovu zajímat kytičky a mravenci. Cítil jsem se jako dítě. I ostatní zapomněli na své hodnosti a městská mimika byla nyní považována za něco divného, všichni usmívali. Že jsou dospělí směšní při dětských hrách? Ale my je hráli. To pro nás byl přirozený stav.
A lidé začali říkat: „Je mi lépe,“ „Pustilo mě to.“ Spojoval jsem si to s počasím, přírodou. Teprve potom jsem zjistil, že hlavní tajemství se váže k držení těla a k mimice.
Za čtyřicet dní jsem opustil Chrám. Po cestě jsme potkali další skupinu lidí toužících po uzdravení. To jsou ale držky! Tlupa se na nás vrhla: „Pomohlo to? Co jste měli za nemoc? Čím to léčí? Pomáhá to?"
Odpověděl jsem: „Každý dostane, co si zaslouží!“
A moji přátelé? Operátor zhubnul a jeho váha se drží na 85 kilogramech. Vyléčil se ze všech svých nemocí. Největší úspěch zaznamenal režisér. Přestal pít a znovu se oženil se svou bývalou ženou.
A kdo je náš hrdina?
Mirzakarim Sanakulovič Norbekov je učitel alternativní medicíny původem z Uzbekistánu. Léčí lidi na celém světě jedinečným samo uzdravovacím procesem a omlazovacím systémem. Kombinuje starověkou „súfijskou“ praktickou medicínu a nejnovější objevy medicíny. Jeho metodami se člověk stává pánem svého zdraví a hlavně života. Pomohl a stále pomáhá více než 2 000 000 lidí na celém světě. Do 10 dnů se lidé učí samostatně zlepšit svoji tělesnou kondici bez léků a vnějšího zásahu. Samo uzdravení je možné tím, že se odstraní příčina, tělo se uzdravuje bez cizí pomoci.
Jeho jedinečná kniha stojí za to už proto, že zcela osobitým humorem sděluje vážné věci, autor si nebere servítky, vše říká na rovinu. Někdy kruté, ale pravdivé a účinné. Účinné opravdu, protože díky němu už nevím, kde mám brýle, prostě je nepotřebuji. A že jsem těch dioptrií měla. Konečně se mi zase dobře píše.
Řídit si svůj život
Jak zhubnout a udržet si váhu?
