Ve válce bylo okupované Československo ve velmi nevýhodné pozici. Každý se musel rozhodnout, kterou cestu zvolí. Někteří prchli z vlasti, označováni za zrádce nebo hrdiny. Jiní zůstali, nuceni zvažovat, jak si zachovat čest. A některé zlákala kolaborace.
Zneužít se dá všechno, i pojem kolaborace. Pokud neznáme podrobnosti a souvislosti, těžko lze objektivně posoudit, zda šlo o kolaboraci.
Jan Antonín Baťa. Po smrti nevlastního bratra Tomáše v roce 1932 převzal firmu a vybudoval společnosti po celém světě. V chaotické době za okupace to neměl lehké. Kromě rodiny nebylo mnoho těch, se kterými se mohl poradit. Němci měli o Baťovy závody velký zájem a Jan Antonín Baťa cítil zodpovědnost za lidi v protektorátu. Jak ze všeho ven? Věděl, že Němci čekají na příležitost koncernu se zmocnit, musel být obezřetný. I tak byl nařčen. Tolik nepravd, kolik bylo vyřčeno na jeho adresu, by vydalo na celou knihu. Bylo hodně těch, kterým byl trnem v oku a kdo chce psa bít, ten si hůl najde. Mnohá tvrzení na jeho adresu nebyla seriózně podložena. A že se ocitl u Göringa na koberečku? Spíš v „jámě lvové“, ale obstál. Kdo chce, ten vidí a kdo nechce, ten nevidí.
Za okupace jdou boty pod značkou Made in Germany pro Wehrmacht, ale tomu se nevyhne žádná firma na okupovaném území! Snad nejdiskutovanějším proviněním Jana Antonína Bati je jeho odchod do Jižní Ameriky. Názory se rozcházejí, vášně rozdmýchávají. Jan Antonín Baťa se z důvodu odmítnutí přihlásit se veřejně k odbojovému hnutí ocitne na britské a americké takzvané „Černé listině“. Je mu znemožněn pobyt ve Spojených státech. Spolu s rodinou odchází do Brazílie, kde rozvíjí podnikatelské aktivity. Je kritizován a nařčen. „Národ a kultura jsou přeci spjaty s místem!“ To slyší ze všech stran, ale on říká: „Do prdele s kulturou, když ve válce umírají děti!“
Tomáš Baťa mladší. Když Němci vtrhli do Československa, rozhodl se nevrátit z Kanady, kde právě pobýval. Pod jeho vedením tam 80 bývalých zaměstnanců buduje malou obec Batawa a také průmyslový podnik na výrobu bot. Než se Němci vzpamatovali, nechal do Kanady vyexpedovat z tehdejšího Zlína mnoho beden potřebných k výrobě bot. Bylo jasné, že boty se dlouho vyrábět nebudou. Tomáš Baťa dal svůj závod k dispozici vládě pro válečné účely. Winston Churchill řekl: „Tato válka bude vyhrána nejen statečností v boji. Bude vyhrána také tvrdým, neochabujícím bojem na poli a v továrně.“ Baťa začal vyrábět podvozky k protiletadlovým těžkým kulometům, automatické kontrolní váhy, kulometné věže a další vojenský materiál. Dělníky podpořil návštěvou, tehdy již psychicky podlomený, Jan Masaryk, v té době ministr zahraničí československé vlády v Londýně. Řekl: „Naprostá porážka Němců, znemožnění jejich nových zločinů na lidstvu, obnova Československa, hájení míru a zákona po válce, toť můj osobní program. Já chci domů!“ Domů se vrátil, ale co započali nacisti dokončili komunisti.
Je rok 1945, Zlín bombardují Američané a osvobozuje Rudá Armáda. Zástupci Baťových továren musí před očima lidí zametat před továrnou. Během dvou měsíců uprchne z padesátitisícového města třináct tisíc občanů. Komunisté připravují soudní proces s Janem Antonínem Baťou, obviněným z velezrady. On zase žádá odškodnění za znárodněný Zlín. Podle rozsudku z roku 1947 se dozvídá, že dostal patnáct let vězení, deset let nucených prací a majetek je zkonfiskován.
Později Jan Antonín Baťa bojuje s Marií Baťovou a jejím synem Tomášem Janem Baťou, ti jej obviňují z protiprávního převzetí majetku po otci, Tomáši Baťovi. Jak se zdá, Janovi nikdo nepřeje, po patnácti letech procesů je vyčerpán, umírá v Brazílii roku 1965 a zanechává po sobě rozsáhlý archív.
Tomáš Jan Baťa vyhrává spor. Kanadská organizace přebírá kormidlo od organizace brazilské, Baťovy společnosti jsou po celém světě. Na vše dohlíží Tomášův syn – Thomas Bata.
Jeden z vnuků Jana Antonína Bati zahájí soukromý soudní proces, aby rehabilitoval dědečka. V roce 1992 se najde v archívech StB zápis, že Američané chtěli vymazat Baťovo jméno z černé listiny, protože o jeho kolaboraci neexistuje žádný důkaz. Komunisté ale učinili vše, aby se tak nestalo. Nemohl by být souzen a hlavně by nemohl být zkonfiskován majetek. Soud povolil obnovení procesu a původní rozsudek zrušil. V roce 2007 ocenil rehabilitovaného jako největšího přispěvatele odboje Čechů a Slováků během druhé světové války a očistil ho.
Oba Baťové to neměli v zahraničí jednoduché. Oba se k tomu postavili po svém. Lze jim něco zazlívat? Jak bychom jednali my? Záleží na úhlu pohledu. Čas běží, domnělé křivdy přetrvávají, objevují se nové dokumenty, které vykládají věci zase jinak. Teprve kdyby člověk pečlivě prostudoval všechny materiály do detailů, mohl by se přiblížit. O postojích a jednání Jana Antonína Bati toho bylo napsáno hodně, mnohé nebylo seriózní. I tak si budou mnozí stále myslet své a ti druzí si ponechají prostor.
Odsouzen a neočištěn, vyčerpán soudními spory a mediálními tahanicemi umírá Jan Antonín Baťa v Brazílii roku 1965. Na smrtelné posteli řekl: „Pravda vyjde na povrch jako olej na vodu.“
Z bláta do louže
Most přes rozbouřené vody
Těžké únorové časy
