Války mění lidi. Je to zkouška odvahy, cti a především charakteru. Obyčejní lidé se mění v hrdiny. S nimi vyplouvá na povrch i pěna kalu. Vedle obětavosti a odvahy objevuje se zrada, pokrytectví a faleš. Také nejhorší lidské vlastnosti, zášť a závist. Mnohdy je za tím osobní msta či touha po majetku.
I poválečné časy jsou zkouškou lidských povah. Darebáci se mění v hrdiny, kolaboranti v komunisty a policejní špiclové v ministry. Málokdo se v tom vyzná.
Hitler v touze po ovládnutí světa potřeboval množství prostředků a tak kradl, kde se dalo. Jeho nenávist k Židům nebyla větší než touha po jejich majetku, který nebyl zrovna malý.
Stejně tak kradli komunisté, kteří se dostali po válce k moci, zcela nehorázně a v přesvědčení, že si berou, co jim patří. Dostatečně zfanatizovat lid, vymyslet důvody, pošpinit a v nekonečných procesech odsoudit. Obohatit se cizím majetkem, mnohdy vydřeným po celé generace.
Válka je vždy krutá a vyčerpávající. Všudypřítomné jsou emoce, zmatek i strach. Z toho, co bude dál, jak znovu začít. Je tu i jiný strach, jmenuje se svědomí. Plní se osudy lidí. Pro mnohé jsou velmi kruté, díky nešťastné shodě okolností a lidskému hyenismu.
Dne 10. května vleče rozvášněný dav pražskými ulicemi bezbranného a šokovaného člověka. Dav ho lynčuje a křičí, to je vrah, zabijte vraha. Přichází ruský voják se samopalem a na opakovanou žádost střelí bezbranného přímo do hlavy…
Tím člověkem byl herec a úspěšný režisér Jan Sviták. V nešťastných dobách druhé světové války vedl Filmový klub v paláci Lucerna a byl šéfem cenzurního filmového úřadu. Díky tomu se jen těžko mohl vyhnout kontaktu s nacisty. To vedlo k fámám, že byl kolaborant. Jaký vlastně byl Jan Sviták? Přesně na to už dnes nikdo neodpoví. A navíc, mnohdy se pramálo zakládá na pravdě to, co člověk tvrdí, ať už proto, že uvěřil pomluvám nebo z osobních důvodů. Vědělo se naopak, že Sviták díky své funkci pomáhal mnohým, kteří byli v hledáčku nacistů, jako Ivan Olbracht, Václav Řezáč nebo Olga Scheinpflugová. Přimlouval se za kolegy a kryl je. Věděl však také, kteří z kolegů udávali své spolupracovníky. Věděl toho zřejmě až příliš mnoho a také, zřejmě k jeho smůle, vedl si pečlivě deník se jmény. Po jeho smrti se deník záhadně ztratil a nikdy se nenašel. Někdo se velmi obával, aby se na světlo nedostalo mnoho informací, které by odhalovaly skutečnou pravdu a skutečné viníky.
Ale kdo je vlastně viník? A kdo má právo soudit? Nikdo.
Můžeme se však snažit pochopit. Všichni jsme jen lidé.
Já myslím, že člověk dokáže odpustit jen do té míry, do jaké odpustí sám sobě a nakolik je schopen se sám na sebe podívat.
„Chápat lidi a odpouštět jim, na to je třeba charakter a sebeovládání“
Andrew Carnegie
„Odpouštíme do té míry, do jaké milujeme“
Francois Duc de la Rochefoucauld
Jiné články autora
Džentlmen jako opak frustráta
Život je nespravedlivý
"Co je většího a statečnějšího než čelit zlému osusu"
Měl jsem si ji vzít
Kde je pravda?
Fenomén káva
Popelnice ozdobená šperky
