"Co je většího či statečnějšího než čelit zlému osudu" Seneca

Včera večer mě zastihla zpráva o úmrtí paní Idy Rozové. Náhle a nečekaně. Natolik mě to šokovalo, že jsem tomu nemohla v prvních chvílích uvěřit. To se mi snad zdá, pomyslela jsem si. Bohužel ne.

Měla jsem paní Rozovou moc ráda. Byla chytrá a věděla, co chce. Odvedla velký kus práce, byla tu vlastně pro nás všechny. Měla těžký osud, ale dokázala mu čelit ze všech sil.

Osud si nevybírá. Nevím, proč mám však pocit, že stíhá hlavně ty hodné. Hodných ubývá, zatímco lumpů přibývá a dobře se jim daří. Na všechny kašlou a jsou vysmátí.

Někteří zastávají názor, že existuje spravedlnost, druzí zase říkají, že spravedlnost neexistuje. Postupem času se přikláním k druhému názoru. Spravedlnost neexistuje. A staré pořekadlo, které praví, že ty „boží mlýny“ melou pomalu, ale jistě, to už se snad hodí jen do pohádek.

Životní příběh paní Rozové je smutný. Těžko se čte až do konce, no není to pohádka, ale realita života. A stát se může každému. Je mi líto jejího vnuka, i s ním si osud škaredě zahrává. Přišel o biologickou mámu a tátu aniž se stačil rozkoukat na tomhle světě a teď přišel o svojí „MÁMU“, která byla jeho posledním útočištěm a nadějí.

Celou noc jsem se převalovala v posteli, myšlenky se míhaly hlavou. Myslela jsem na paní Idu, její dceru i vnuka, kterému je teprve osm let. Myslela jsem na svojí patnáctiletou dceru. Je to osobnost a ráda si dělá vše po svém, někdy je to vhodné, někdy ne. Není to s ní vůbec jednoduché, ale snažíme se. Někdy nám to jde lépe a někdy hůře, ale jde to. Myslela jsem na našeho osmiletého syna. Každé ráno se přijde ještě pomazlit a nikdy mi nezapomene říct, že mě má rád. Je to jedno velké srdce, takový můj osobní kardiochirurg a náplast na rány v jednom. Uvědomuji si, jak moc mě ještě potřebuje, stejně jako dcera, ale v tomhle rebelském věku to nerada dává znát. Myslela jsem na manžela. Jsem vděčná za těch osmnáct let a doufám, že bude dalších osmnáct a dalších…takových krásných, jako byly dosud. I s občasnými bouřkami, patří to k tomu.

Není nebe bez mráčků. Déšť však smyje starosti i zlobu, slunce zahřeje a dá novou energii, abychom mohli jít dál, abychom to všechno ustáli.

Hodně lidí si myslí, že oni to mají v životě těžké, nejtěžší, ale pak se málo dívají okolo sebe. A kdyby dokázali nahlédnout alespoň trochu do člověka, ne na člověka, pak by se jim zjevil obraz lidí, kteří táhnou obrovsky naložené káry plné starostí, trápení, ponížení a bolesti.

A jak už to bývá, ti nejvíce naložení o tom nejméně mluví, svojí bolest nosí v sobě.

Paní Ida měla naloženo příliš, kára už se nedala uvézt. Její životní pouť skončila předčasně, ale paní Ida se nemá za co stydět. Nikdy to nevzdala, naopak ustála to až do samého konce.

Nikdy, nikdy, nikdy, nikdy se nevzdávej. Winston Churchill

A rychle běžím připravit dobrý oběd manželovi. Pokaždé, když slyším jeho kroky na schodech, pocítím chvění i radost, s léty se těším víc a víc. Ženy, važme si svých mužů a přiznejmne si, kolik opory v nich máme. Naložená kára se ve dvou přeci lépe táhne.

Další články autora

Hluboké člověčenství

Homo homini lupus - člověk člověku vlkem

Každý ve svým ghettu

Svět chce být klamán