Před časem mě zaujal článek s názvem: „Nenávidím nadpisy.“ Slovo nenávidím nerada používám, takže bych napsala: „Nemám ráda rozepsané články.“
Každodenní život přináší člověku spoustu námětů. Zajímaví lidé, různé situace. Třídím myšlenky a píšu. Těším se na chvíli, až budu moci přenést obsah z hlavy do počítače. Ale člověk míní…
Často se stává, že v hlavě i zůstane. Nápady přicházejí, odcházejí, některé se uloží, přijdou zase nové. A život běží. Říkám si: „Napíšu to později.“ Ale kdy? Každodenní život nepřináší jen krásné myšlenky, ale především povinnosti. Spoustu práce, chod domácnosti. A hlavně děti.
Děti jsou moc fajn, život bez nich si neumím představit. Jen někdy, přiznám se, když už toho mám nad hlavu. Ale který rodič občas nemá. Pak se ráda vrátím a vím, že bych neměnila.
Pokud si člověk stanoví priority a má jasno v tom, co chce a co ne, ušetří si hodně trápení.
Tvořit je krásné. Články, knihy, časopisy, fotografie, obrazy, filmy, sochy. Člověk vnáší do díla svoje pocity, radost i smutek, vzniká dílo. Ale co by to bylo za člověka, který tvoří a vedle něj roste jeho dítě jako kůl v plotě. Nikdo na něj nemluví, nikdo mu neřekne, co je správné a co není, co se dělá a co se nedělá. Nikdo ho nepochválí, nepovzbuzuje, ale také nepokárá, neukáže cestu. Přijde na svět malý človíček, který potřebuje naše slova, ruce, náš vzor. Vzniká malé umělecké dílo. Pak se děti vydají vlastní cestou a budou v díle pokračovat. Nebo také ne.
Naši potomci stojí za tu námahu, je to ta nejlepší investice, smysl života. Znamená to však hodiny práce, úsilí, obětavost, trpělivost, odvahu, ale také umění nastavit si zrcadlo, protože naše děti jím jsou. Když toto všechno člověk dokáže, vyhrává. A chyby? Ty máme každý. Nejde o dokonalost, ale o podstatu a co člověk předá. Aby se člověk za „svoje dílo“ nemusel stydět.
Škola učí, společnost nabízí člověku příležitosti, ale rodina vychovává. Především máma, která je nositelkou života a tráví s dětmi nejvíce času. Muž a otec má být především příkladem.
Můj manžel má velkou výhodu. Napíše článek nebo nějakou práci třeba v úplném chaosu. Dokáže se odpoutat, nevidí, neslyší. Tohle štěstí nemám, ale nelituji, zvykla jsem si.
Hodně jsem o tom přemýšlela. Je krásné psát, malovat nebo fotografovat třeba smějící se děti. Ale děti, rodina, to je moje priorita. Jednou si půjdou svojí cestou, zůstanou vzpomínky a čas, hodně času. Manžel mi často říká: „Neboj, bude líp.“
Nedávno měl náš malý syn skvělý nápad. Chtěl vytáhnout starý psací stroj. Mezi samými počítači zatoužil po jeho kouzlu. Moc nadšená jsem nebyla. Pracně ho vytahovat, očistit a trochu zprovoznit. Syn byl nadšen. Ťukal celé dopoledne a pak mi s hrdostí přinesl svoje dílo. Na konci záplavy různých písmen a znaků, které zkoušel, stála věta: STEBOU JE MI NNEJLEPE MAM TE MOCMOC RAD MAMINKO TVUJ JJJJJJJJ.“
Nakonec té námahy nelituji. Nelituji ničeho. Litovat bych mohla jen toho, co jsem neudělala. Těším se na další dny a vím, že bude líp.
Další články autora
Úcta a sebeláska jako denní porce zdraví
Někdy je to námaha
Džentlmen jako opak frustráta
Vydláždili ráj a postavili na něm parkoviště
