Rána jsou ve vlacích ČD velmi romantická...

Z mlžného oparu v bývalém pohraničí vystoupil z vlaku na perón José. Chvilku mžouravě zkoumal ceduli s nápisem Böhmisch Trübau a přemýšlel jestli je skutečně v cíli své cesty.

Nádražní hodiny bledě zářily do tmy. Připomínaly lunu v úplňku, která však v říjnové noci neprosvítila temná mračna na obloze, takže nyní byla jedinou dominantou temného nástupiště. Ukazovaly první hodinu nového dne. Široko daleko žádné světlo, nikde ani živáčka. Jen temné pusté nádraží, výhybky a koleje.

To ticho bylo zarážející. V tuhle dobu běžně na překladišti pošty vrcholí noční směna, ale dnes bylo všude ticho jako v hrobě. Nikdo nehlaholil, nikdo neházel s balíky. Žádné hádky, žádný zpěv z nádražní hospody.

Vlak se za Josém s skřípěním rozjel. José na něj náměsíčně zíral. Když se jeho červená světla rozplynula v mlze a temné noci, José se rozhlédl kolem, jestli z něj ještě nikdo nevystoupil. Nikde nikdo, všude ticho... Ticho jako v hrobě.

Náhle se na návěsti první koleje rozsvítilo zelené světlo a ze tmy kdesi v dálce bylo slyšet, že se blíží vlak. Zvuk byl ale jiný než obvykle. Znělo to jako by to byl tažen jednou z těch historických parních lokomotiv. Funěl a sípal, koleje duněly, vzduch čpěl dýmem.

José fascinovaně zíral do tmy a ani se nepohnul. Vlak se skřípěním vyplul z mlhy a krokem dojížděl do zastávky, vyfukujíc mraky černého kouře... José si sundal brýle a otíral skla špinavé od sazí do cípu košile.

Když si je opět nasadil, všiml si, že na protější návěsti druhé koleje se také rozsvítilo zelené světlo.

O chvíli později bylo slyšet, že se z druhé strany blíží další železný oř.

Teď tu stály oba a José mezi nimi uprostřed prázdného nástupiště. Historické vozy tažené černou parní lokomotivou na první koleji páchly plísní a lety zetlelé dřevo osobních vagónů lehce světélkovalo do okolní temnoty. Na dveřích byl patrný opršalý červený kříž v bílém poli.

Nákladní vlak na druhé koleji nehybně stál a čas od času do mrazivého ticha zazněl ostrý svist přetlakových ventilů, které upouštěly páru.

Jeho rezavé zaplombované vagóny nesly označení říšských vojsk a černé orlice držících v pařátech hákový kříž se ztrácely v korozi pokrývající každou píď tohoto ocelového monstra.

José stál jako omámený a nechápavě se rozhlížel kolem sebe.

Náhle se do ticha ozval výstřel...

José zavrávoral a padl na zem...

Probudil se zimou, ležel na zemi uprostřed nástupiště v České Třebové. Hlášení nádražního rozhlasu právě oznamovalo zpoždění vlaku pokračujícího ve směru Ústí nad Orlicí. Zkusil vstát a celý promrzlý a ztuhlý se ztěžka posadil na lavičku vedle odpadkového koše. Normálně by si na nic tak špinavého nesedl, ale teď mu opravdu nebylo nejlíp. Horečně se rozhlížel kolem a zkoušel si vzpomenout na detaily předešlého večera...

Měl sucho v krku a bolela ho hlava... Otřel si cíp špinavé bundy a pomalu vstal. Prošel nádražní halou a vyšel na malé náměstí. Domů to bylo coby kamenem dohodil...

Na překladišti pošty ajznboňáci právě přehazovali balíky do modrých Avií, kouřili a pokřikovali... José se podíval na hodinky.

Byla sobota 23/10, 6 hodin ráno.