Library Lion

Jsem ve veřejné knihovně a prohlížím si dětskou obrázkovou knížku s názvem „Lev z knihovny“. Otáčím jednu stránku po druhé a prohlížím si obrázky. Později si čtu i jednotlivé statě, jež jsou vyvedeny velkými písmeny. Ta kniha je v mnoha ohledech poučná, neboť vysvětluje, že na světě existují pravidla, jež je nutné dodržovat a že když tato pravidla porušíme, je třeba přijmout odpovědnost, ačkoliv jsme ona pravidla porušili z důvodů, jež mohou morálně převyšovat princip, z jehož podstaty byla původně ustanovena. V duchu se sám sebe ptám, jako to, že jsou dětské knihy tak poučné a jak to, že si tak málo z moudrosti dětských knih pamatujeme v dospělosti.

Sedím ve vlaku, prohlížím si své botasky a cítím jak se v nich přesýpá písek z pláže. Vlny oceánu byly šedé a zhruba stejně velké, jako ty ve Varkale, když moc nefoukalo. Bylo pod mrakem, ale přesto příjemně teplo. Mořští racci, velcí jako svatomartinské husy, odpočívali v teplém písku. Pár lidí se v dálce procházelo mezi písečnými dunami. Tohle všechno se ale stalo před hodinou. Před osmi hodinami jsem nastupoval na Penn Station do vlaku příměstské železnice. Pak jsem 180 minut seděl a díval se z okna, jak kolem ubíhá krajina. Viděl jsem, jak město přechází v předměstí a jak se předměstí mění na venkov. Pak jsem dojel na konečnou. Pak uteklo 209 minut. Pak jsem se zvedl a šel zpátky na vlak.

...

Chris se zeptal, co se chytám příštích pár dnů dělat.

Nevím, odpověděl jsem po pravdě. Jen tak se courat... Trochu fotit… Chtěl bych se podívat do Montauku…

Proč do Montauku, zeptal se nevěřícně Chris. Viděls Věčný svit neposkvrněné mysli a chceš tam kvůli tomu?

Přesně tak, řekl jsem a ani mě moc nepřekvapilo, že mě takhle rychle prokoukl. Proč by taky někdo z Evropy, kdo přijel na konci září na týden do New Yorku, měl strávit tři hodiny ve vlaku na cestě do Montauku…

...

Chlapík, co jsem od něj na bleším trhu v Hell’s Kitchen koupil tři registrační značky státu New York, se se mnou dal do řeči. Chvíli mi vyprávěl, že staré registrační značky z Jihu jsou dneska velká vzácnost. Na Severu, když auto dosloužilo, tak si majitel značku pověsil na památku do garáže, kde klidně pár desítek let vydržela a pak se docela zachovalá může objevit někde na blešáku, zatímco v Alabamě s ní obvykle vyspravili střechu.

„Je to solidní kus plechu“, povídá ten chlápek. „Proto se starý, jižanský značky nedaj sehnat. A když už se někde objeví, jsou docela drahý…“

Poslouchám ho a dívám se na obraz za jeho zády. Je malovaný olejovými barvami na kusu dřeva. Vypadá to, že ho někdo namaloval na stará dvířka od příborníku. Je na něm maják. Májky mám rád.

Ptám se, co by stál. Chlapík říká, že 80 dolarů. Kývám hlavou a tvářím se trochu skepticky. Chlápek v tom umí chodit, a tak nasadí tragický výraz zchudlého šlechtice, jež se s uměleckým dílem závratné hodnoty, jež se v jeho rodině dědí z otce na syna nerad loučí a říká, že kdyby měl doma místo, pověsil by si ho v obýváku, ale že už není kam.

Chápavě přikývnu a představuji si, jak asi vypadá jeho obývák. Vybavuje se mi scéna, ve které ten muž chodí po svém obývacím pokoji plném obrazů s tímhle obrazem majáku. Chodí ode zdi ke zdi a zkouší, kam by se ještě mohl vejít. Obraz ale nikam nepasuje, žádné místo na zdi už tu pro něj není.

Pak mi vypráví, jak zkoušel zjistit, odkud ten výjev s majákem pochází. Prý myslel, že je to maják v Montauku, ale že ten prý vypadá jinak. Když zaslechnu slovo Montauk, zpozorním a zeptám se toho muže, jak se dá do Montauku dostat. On na to, že asi autobusem. Ptám se ho, jestli by to nešlo vlakem nebo nadzemkou. On na to, že to asi ne, že je to přírodní park a že až tam vlaky nejezdí a že budu muset tak jako tak ujít pořádný kus pěšky. Když to říká, tváří se smrtelně vážně, jako by byla chůze po Long Islandu analogií k hrdelnímu trestu.

Loučíme se a já si jdu koupit k obědu pizzu ke stánku. Po cestě míjím autobusák Port Authority a tak se tam vydám zkusit štěstí a zjistit, jak se dostat do Montauku. Muž v informační budce říká, že odsud určitě nic do Montauku nejede, ale že mi dá kontakt na soukromého autodopravce, který mě tam prý zaveze. Na kus papíru mi píše nějaké číslo a já už dopředu vím, že na něj nezavolám, protože v tom filmu jede Jim Carrey s Kate Winslet vlakem. Nějaký vlak tam musí přece jet, říkám si pro sebe a představuji si, jak budu muset tak jako tak ujít „pořádný kus pěšky“.

...

O Chrisovi toho moc nevím. Je to běloch, rodiče jsou odněkud ze Severu, z Minnesoty. Chris říkal, že někteří jeho příbuzní mluví anglicky s tím legračním přízvukem jako severští přistěhovalci z filmu Fargo. Na dveře mu klepa čtyřicítka a dělá sám na sebe. Má malou cestovku, která se specializuje na lyžařské zájezdy. Nemá rodinu, ani přítelkyni, Chris je totiž gay.

Potkali jsme se na ulici. Díval jsem se přes výlohu do nějaké restaurace a zkoumal kolik co stojí. Najednou slyším, jak se mě někdo ptá, jestli hledám nějaké dobré místo na oběd. Já na to, že ani ne, že jsem měl před chvilkou pizzu. On na to, že tohle místo, co si prohlížím, je dobré a že vaří kvalitní, tradiční jídla za dobrou cenu. Dívám se dovnitř a vidím, že kvalitní, tradiční jídla jsou burgry, kola a hranolky. Napadá mě, že poznat dobrou kvalitu tradiční americké kuchyně bude vyžadovat minimálně deset let intenzivního gastronomického výzkumu, abych dokázal jemné chuťové nuance této svaté trojice rozlišit. Chvilku si povídáme a pak se domlouváme, že večer půjdu s ním a jeho přáteli do baru. Jak později zjišťuji, v jednom z barů, který jsme ten večer navštívili, mají mezi čtyřmi točenými pivy starou dobrou plzeň. Svět se zmenšil na velikost zaoceánské výletní lodi a chvílemi mám pocit, že když se podívám z Empire State Building na Východ, určitě zahlédnu Říp a při dobré viditelnosti i věž školy na Lyčkově náměstí.

...

Na přechodu pro chodce se rozsvítil bílý panáček a já si pouštím hudbu do sluchátek a vyklusávám. Pak zrychluji a zatáčím svažující se asfaltkou mezi stromy. Z 63. ulice vede do Central parku cesta pro pěší, na jejímž konci stojí stánek s párky v rohlíku. Je středa, 8 hodin ráno a park je plný běžců a cyklistů. Zatímco u cyklistů nejde poznat, jestli vyrazili na výlet, projížďku nebo zda dupou do pedálů na cestě do práce, u běžců je zjevné, že jsou tu z jistého, zcela konkrétního důvodu. Mezi větvemi stromů probleskuje slunce a parkem vane svěží vítr. Běžím po silnici, která celý pak lemuje v pruhu pro pěší. Hodně lidí předbíhám a říkám si, že vlastně vůbec není poznat, že sem nepatřím, že tu doopravdy nežiju, že jsem tu jen na návštěvě. Mám radost, že lidé co mě míjí, si mohou myslet, že jsem místní a že tu někde v okolí bydlím. Že jsem chlápek, co bydlí na Manhattanu a chodí ráno běhat do Central parku. Ta myšlenka mě uchvacuje natolik, že si představuji, co bych tak asi musel dělat v NYC za práci, abych si tuhle všednodenní běžeckou kratochvíli mohl dovolit. Pak si vzpomenu na Prahu, Karlín a Vítkov a napadá mě, že doma je to vlastně taky prima.

Oběhnout Central park trvá hodinu. Je to tedy zhruba stejné, jako můj běžecký okruh doma. Oklikou z Karlína přes Vítkov na Pražačku a přes Žižkov zpět. Tahle časová paralela mě naplňuje radostí, že Vítkov v Praze má něco společného s Central parkem v New Yorku. Pak mi dochází, že domov může být všude tam, kde si ráno obuji běžecké boty. Je to sice pouhá iluze, ale když běžím, z iluze se stává skutečnost, která říká: jsi teď a tady - teď a tady jsi newyorčan, stejně tak, jako jsem v Praze kluk z Karlína.

...

Jsem ve veřejné knihovně ve městě a státě New York a u pokladny obchodu se suvenýry jsem si právě koupil dětskou obrázkovou knížku „Lev z knihovny“. Koupil jsem si ji proto, že věřím, že moudrost dětských knih je věčná, že z chyb, které v životě uděláme je možné se poučit, že poznání, které tím získáme nám pomůže stát se lepšími a laskavějšími lidmi a taky proto, že se mi líbí ty obrázky.

Poděkování: Erlendu Loemu za knihu Naivní. Super., kamarádce Vendulce za půlnoční konzultace o „nesnesitelné lehkosti bytí“, kocouru Oliverovi za to, že nás jako správné nezaopatřené dítě drží v těžké životní etapě pohromadě a své ženě za to, že by si mě nikdy nenechala vymazat z paměti i přesto, že budoucnost je nejistá.