Věnování: Tomu, koho by mohlo zajímat, jak jsem se měli. Taky kocouru Oliverovi. Jak bylo v Indii? Dobře. Abych byl konkrétnější, níže přidáváme pár indických pikantérií.
VarkalaH. Bucki
Jsou tři ráno. Vystupujeme z chladných útrob letadla a procházíme rukávem, co se k eroplánu přimkne, aby vycucnul vše živé.
Procházíme tou chodbičkou a udeří nás horko a do nosu pach. Je to jako stojatý vzduch ve vlhkém a nevětraném pokoji. Něco jako návštěva u starých lidi. Přetopíno a smrádek. Ten pach znám. Jako kluk jsem jezdil v létě do hor. Ten dům, kde jsme bydleli, byl starý a vlhký. Celý rok byl prázdný, neobývaný.
V přízemí byla prádelna a dařilo se tam mechům a plísním. Když se tam přijelo, celou dobu pobytu se větralo, ale ten pach zániku tam byl pořád. Měl jsem ho rád. Byl to odér prázdnin.
Imigrační úředník roztáčí kolotoč drobných buzerací, postrádajících smysl. Vyplňujeme dotazníčky, zodpovídáme jalové otázky, podstupujeme absurdní kontroly. Všichni chtějí vidět pas. Prohlíží ho dlouho. Jako by něco takového měli v ruce poprvé.
Do jedné kolonky s popisem ”Purpose of visit” vyplňuji ”Holidays”.
”Turism” by asi bylo vhodnější, ale mně se to takhle libí víc.
Líp se to hodí k vzpomínkám na ten zatuchlý smrádeček u nás na chatě v Krušných horách. Už tam nejezdíme a já si rád připomínám ta bezstarostná léta. Vůně umí vrátit v čase a připomenout konkrétní moment i místo jako žádný jiný ze smyslů.
Nějaký důležitý pán se na mě mračí a žádá, abych si sundal kšiltovku, protože studuje mou podobenku, na které ji nemám. S úsměvem ji sundám a pak ji zase koketně nasadím. Už to znám. Nejsme tu poprvé.
Sám sebe se ptám, proč zase.
Přišlo nám to jako dobrý nápad. Mně a mé ženě. Vlastně jsou to takové líbánky. Líbánky tady? Když už víme, jak to tu chodí? Lidská paměť je milosrdná a za dva roky v hlavě zůstane jen to hezké. To hrubé už ohladil čas.
Procházíme další kontrolou, vyplňujeme další dotazník. Pán nám dotazník bere a dává nám na něj razítko. Pak nám ho vrací.
Dva kroky za ním stojí jeho kolegyně v khaki overalu, která si ho vyžádá. Logika si skryla tvář do dlaní a tiše pláče v koutě. Nad ní visí reklamní plakát s kýčovitou fotkou chrámu v Agře. Nápis propagující destinaci hlásá dvě slova, na které si během dalších 30 dní nesčetněkrát vzpomeneme.
”Incredible India”
Jedeme vlakem. Za oknem je tma. Podlaha se hýbe. Rejdí po ní hmyz. Pro lidi jako já, co je brouci moc neberou, jsou tu dominantě zastoupeny dva typy. Šváb a šváb. Šváb s malým ”š” má asi 15 mm. Jeho větší kolega s velkým ”Š” má 7cm. Mezi nimi se honí různá vývojová stadia obou kategorií. Ti velcí vypadají jako hračky na klíček a když běží, trochu to cvaká, jako by je poháněl nějaký stroječek. Tady ve vlaku, to slyšet není, ale dnes ráno v koupelně jsem to vnímal zcela zřetelně. Šváb úctyhodných rozměrů si mě chvíli měřil a pak zalezl do výlevky. Své ženě jsem to raději neříkal. Brouky moc nemusí. Tady si ale zvykla. Nic jiného jí nezbylo.
Jak říká pan Smrtka v Cimrmanově Vizionáři: ”Tam si ještě užijete brouků...”
Kolem rytmicky chrápou Indové. Do toho hučí stropní ventilátory, vlak troubí do noci a duní si svou kolejovou odrhovačku. Zní to jako nějaká skladba z filmu ”Sound of noise”. Je to tady prostě samá reminiscence. Nikdy bych nečekal, že tu budu takhle sentimentální. Sentiment je kňouravá touha po déjà vu. Přijeli jsme si připomenout to hezké, co nám zůstalo ve vzpomínkách. Na drsnou realitu hledíme otupěle, protože kulturní šok vás udeří jen prvně. Stará, směšná traumata se ale stejně občas přihlásí. Jsou tady a někdy se s křikem připomenou. Po stodvacátépaté... ”You from?”
Stokrát je to psina. Člověk odpoví. Ind je spokojen. Zubí se.
Indů je miliarda. My jsme dva.
Po sto prvním gramaticky nesprávném dotazu hledíme do země.
Děláme, že neslyšíme.
V troubení klaksonu, řevu motoru, kakofonii křiku prodavačů a indické hudby, štěkotu psů a bučení krav, jsme to mohli přeslechnout.
Nikdo se na nás nemůže hněvat. Jsme bílí a tak tu platíme za celebrity.
Kdo tu nebyl, neuvěří.
Už vím, jaké to asi je - být superstar.
Superstar je termín zcela přesný.
Superstar nebo Popidol. Po dobu soutěže vás každý, kdo má televizi a dospívající dceru, pozná a zírá na vás kdykoliv si v Tescu kupujete rohlíky.
Tady v Kérale je to podobné a ani nemusíte umět zpívat. Vlastně nemusíte umět nic. Stačí, že máte evropský vzhled a hned jste středem pozornosti. Pozornost je prima, ale každá mince má dvě strany. Brzo si vzpomeneme i na tu druhou.
Indie má mnoho tváří. Na mnohé z nich se dá zvyknout, některé obdivovat, jiné odsoudit. Popisovat je jednotlivé a subjektivně je hodnotit po pár týdnech zkušenosti, nemá smysl. Po těch, co se příčí naší zkušenosti, představě o tom jak to má být správně, zůstává spousta otázek. Na jednu nám odpověděl pán v na indické poměry neobvykle čisté (a poněkud drahé) jídelně kousek od městské pláže v Culicatu.
Na pláž jsme šli hledat klid a čerstvý vzduch. Obojího je v Culicatu kritický nedostatek. Někdo by možná řekl, že tak to je ale v cele Indii a že by nás to nemělo překvapovat. Nepřekvapilo nás to, potřeba klidu a vzduchu si naše unavené duše vyžádaly bez ohledu na stav věcí kolem nás. Bylo to stejné, jako když trosečník na moři pije slanou vodu, přestože mu to nesvědčí. Nemá na výběr a bere co má. Stejně tak i my brali culicatskou městskou pláž.
Culicat nás zaskočil krystalickým hlukem a svou nadstandardně výraznou smrdutostí a my hledali kyslík a ticho. Šli jsme tedy k moři. Byla neděle. Ve většině světa svátek klidu a odpočinku. Městská pláž v Culicatu byla bohužel zcela indicky neklidná.
Sedli jsme si na lavičku na promenádě, byli pod drobnohledem a připadali si nazí. Všichni nás pozorovali, zastavovali se, zírali. Za našimi zády vrcholila dopravní špička vedoucí k nevyhnutelné zácpě. V každé dopravní zácpě na světě se troubí, ačkoliv je to zcela nesmyslné. V Indii se klaksonem doprovází zcela běžně dopravní operace, které se v Evropě řeší blinkry, světelnou signalizací, dodržováním dopravních předpisů a nasloucháním pudu sebezáchovy.
V indické dopravní zácpě slouží klakson jako kyj, kterým si řidič vyhrazuje své místo na slunci.
V culicatské zácpě jde o zbraň hromadného ničení.
Kdo netroubí, bude zahuben.
Tak pravil Aláh, Budha, Ježíš i Šiva.
V jihoindickém Culicatu dostalo slovo hluk svůj význam.
Kousek od nás spustil diesel agregát, který napájel reprosoustavu křesťanského dobročinného spolku.
Z aparatury začala dunět hudba, reverend cosi vřeštěl do mikrofonu. Kolem nás se motali skupinky mladých indických křesťanek s letáčky v málajálmštině a s kasičkami. Co chvíli u nás někdo stál a něco chtěl. Donaci, cigaretu, tužku do školy, vědět odkud jsme, jak se jmenujeme a co tu děláme. To poslední jsme tu už po několikáté nevěděli ani my sami.
Měli jsme na očích brýle, jako arogantní celebrity a koukali se jinam, což moc nešlo, protože všude stáli lidé a čekali na znamení, na příležitost navázat rozhovor. Střetnout pohled tu jako záminka stačí.
Seděli jsme tam, neuroticky se vrtěli.
S krky nepřirozeně vykroucenými v rozličných směrech urputně hledajíc momentální mezery bez pozorovatelů, často upřenými do země, zaujatě zkoumající různé odpadky, kterých je na indických městských plážích vždy dostatek. Na všechny dotazy i nabídky jsme odpovídali: ”No, thank you”. Tuhle větu si tu člověk opravdu užije.
Když už jsme to nemohli vydržet, zvedli jsme se a vzdali předem prohraný souboj s neúprosnou indickou realitou. Šli jsme zpět do jámy lvové na nádraží s tím, že s drážními žebráky se sžijeme snáz. Naše místa na lavičce chvatně obsadili dva Indové. Cesta zpět byla odříznuta.
U nádraží, jsme náhodou narazili na tu jídelnu. Stála kousek od bazaru. Přikrčená za špinavým mostem ve staré zástavbě krámků, skladů a opraven. Vlastně byla v klasickém prostředí, kde tyhle jídelny bývají, ale působila tu nepatřičně, světle a čistě. Šli jsme dovnitř.
Obsluha nám nerozuměla. Pingl zavolal na chlapíka u kasy. Ten anglicky hovořil. Zeptal se, co bychom rádi a pak nás zavedl do místnosti s klimatizací. Byli jsme tam úplně sami. Jen my a zima.
Někdo by řekl, že to není Indie, sedět v AC room a být tam sami. My byli rádi. Seděli jsme v našem 16 stupňovém vyhnanství obklíčeni Indií a čekali, co bude dál.
Možná nás tu zmrazí a pak nás převezou do muzea v Dillí, kde nás budou vystavovat jako druh na vymření. ”Račte si povšimnout, mladý páreček středoevropanů. Mají extrémně vyvinutý cit pro ekologii, živí se prací v kanceláři a pochází z postkomunistického Československa”.
Pán nám přinesl jídlo a opatrně se zeptal, odkud jsme. Zaťali jsme zuby a odpověděli.
Pán se nás zeptal, na jak dlouho tu jsme a jak se nám tu líbí.
Díval se na nás zvláštním pohledem člověka, který zná odpověď dřív, než položí otázku.
Zahleděl jsem se do misky s curry a první část dotazu jsem zodpověděl podle pravdy, druhou nahradil eufemismem, protože mi mé vychování radilo vyhnout se hrubostem a nezdvořile popsat své pocity v jejich nahotě.
Odtušil to a konstatoval, že u nás to musí být jiné. Řekl jsem, že „trochu jiné“ to je. Eufemismus na entou pán přešel s povzdechem a opravil mě, že je to naprosto jiné. Pak prohodil, že sem přijel za otcem, který jídelnu společně s dalšími podniky vlastní a že se za pár měsíců vrací zpět do Kalifornie, kde žije a pracuje. V Čechách to zná, byl v Praze. Taky řekl, že se těší, že to uteče a bude zase zpět v San Diegu. Doslova řekl, že se těší, až bude pryč.
Díval se při tom smutně do stolu a v jeho očích se na okamžik rozhostil bezvýrazný pohled člověka, kterému lékař právě sdělil, že trpí nevyléčitelnou nemocí.
Pak se omluvil, že nás ruší u jídla a odešel.
Seděli jsme tam, a mlčky jedli subji a channu masalu a dutiny nám ofukoval sibiřský orkán z klimatizace značky Daikin.
Ačkoliv bylo jídlo dobré a nic nám nechybělo, bylo nám smutno.
Bezdůvodně nám bylo líto toho pána, kterému se v Americe vede nejspíš mnohem lépe než nám.
Bylo nám smutno za ty zdejší lidi, kteří tuší, že je tu něco v nepořádku, ale bez možnosti výběru, tu žijí obklopeni vším tím, co je u nás oproti indickému koncentrátu ve stopovém množství.
Za to, že máme, podobně jako ten pán, kam jít.
Že se máme kam vrátit.
Pocitem viny jsme ten večer netrpěli, ale do zpěvu nám nebylo. Dostali jsme odpověď na jednu z mnoha otázek, které nám tu přicházejí na mysl a není možné je na základě naší jepičí cestovatelské zkušenosti pochopit. Možná, že nám osudy místních lidí připadají tragické jen z našeho úzkoprsého, středoevropského pohledu. Stejně tak jako my, zatíženi vším tím v čem žijeme, se můžeme zdát beznadějní pro jiné. Kdo ví…
Dnes jsem si dal v naši oblíbené varkalské jídelně zmrzlinu v kelímku. Měla barvu reflexní policejní vesty.
Hana se mě zeptala: ”Je dobrá nebo indická?”
Byla indická.
Pán, co nám každý den nosí masala dosy, vady, nebo nám plechovým talířkem přidává rýži k thalí, mi k ní z plastové dózy obalené alobalem pečlivě vybral růžovou lopatku.
Zmrzlinu jsem zapíjel vodou z nerezového pohárku. Voda měla teplotu vlažného čaje a chutnala po plechu.
Pán, sedící naproti mně, zaujatě pozoroval, míchal rukou své thalí a přidával si do něj jogurt. Vzniklou směsku curry, rýže, kokosového chutney a jogurtu si třemi prsty obratně vhazoval do úst. Po každém hodu si oklepával prázdné, rýží oblepené prsty podobné jako tenista, který několikrát odrazí míček o zem, aby se koncentroval na podání.
Koncentroval se na další rýžovou hrudku, kterou za moment vhodí do svých úst, aniž mu něco z té kaše skončí na košili, bradě, v klíně, na jeho bílém mundu. Výkon hodný obdivu.
Bílí, kteří jídelnu navštěvují, dostávají od shovívavého personálu lžíce. Bez toho vstřícného gesta by měl jídelnový počišťovač, jež je zde vybaven hadrem a stěrkou na okna, příliš mnoho práce.
Když jsme se jednou dostali v Kočínu do obyčejné jídelny, kde servírovali thálí postaru na banánový list, dodal jsem si odvahy a zkusil jsem to bez lžíce. Je to poněkud nepohodlné, ale mělo to svůj půvab. Tedy pro mě.
Hana, která mě u toho pozorovala, měla ve tváři apatický pohled matky, která rezignovaně sleduje svou infantilní ratolest, patlající si jablečnou přesnídávku po obličeji.
Teď něco navíc…
Česká Republika je tu pojem málo známý. Jedna paní si ověřovala, zda jde stále o německou državu.
Když jsem jí řekl, že už to tak pár let není, zeptala se mě, jestli bych jí nedal nějaké peníze pro dítě, protože její manžel pije. Protože jsme šli na pláž, peníze jsme s sebou neměli. Paní nám to nechtěla věřit. Bílí a nemají peníze. Kam ten svět spěje.
Indická pošta mi dluží tři rupie. Byl jsem si koupit známku. Paní za přepážkou mi ji podala a já zaplatil dvacetirupiovou bankovkou. Známka stála 12 rupií.
Čekal jsem na drobné a paní čekala, až odejdu.
Já jsem neodcházel a poštovní úřednice vytáhla ze šuplíku plastovou krabičku s mincemi. Dívala se střídavě na mince a na mě, přičemž mi smutně oznámila, že má pouze 6 rupií. Na vrácení tedy chyběly dvě rupie. U vedlejší přepážky si zrovna předávali kasu a počítali drobné. Mince nepřeslechnutelně cinkaly, úřednice se bezradně usmívala. Mohla by si dojít rozměnit, napadlo mě, ale jsme v Indii, takže proč by to dělala.
Paní se zeptala, jestli nechci ještě jednu známku. Řekl jsem, že ji nepotřebuji, protože nemám pohled a další už posílat nebudu.
Začalo mi jít o princip. Chtěl jsem spravedlnost a své dvě rupie (0,80 Kč).
Jste-li v místním obchodě a prodavač nemá na vrácení, dá vám karamelku, bonbón nebo žvejku. Jste-li na poště, sladkostí se nedočkáte. Je to válka nervů, kdo z koho.
V těchto bitvách vítězí Indové na celé čáře. Poražen její vytrvalostí a trapností situace jsem navrhl, ať mi dá co má. Paní z krabičky pomalu vybrala mince, jednu po druhé, jako by to byly její poslední peníze pro nemocné dítě. S tragickým úsměvem se vyznala, že nemá drobné, protože právě otevřeli. Jako by pošta byla bistro nebo veřejné záchodky. Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že už mají otevřeno hodinu a půl. Poštovní úřednice mé gesto s kontrolou času přešla s naivním úsměvem.
Vzal jsem, co mi dala a pobaveně odešel. Venku jsem zjistil, že mi dala pouze 5 rupií.
Tu poslední si nechala.
Asi kdyby si přišel někdo koupit jednu známku, tak aby měla na vrácení.
