Zpověď nedělní noci

Vrátila jsem se domů hodně pozdě z festivalu a cítím, že se mi zavírají oči. Někde uvnitř mi zodpovědný hlásek našeptává, že bych měla jít spát, a to hodně rychle, protože bych měla ráno vstát do školy. Měla bych, měla bych. Pobyt v Číně se mi pomalu, ale jistě krátí, jsem stále trochu rozervaná myšlenkou, jestli se vrátit za měsíc nebo za dva, každopádně jsem se zastavila nad myšlenkou: co opravdu musím?

Společenský nátlak je sviňa. Slyšíme zprava i zleva, co se od nás očekává a čemu se naopak vyhnout, jak žít zdravě a vyváženě, jenom se opovaž uhnout z cesty a kritice jistojistě neujdeš. Od rodiny, kamarádů, spolužáků či kolegů. Pořád ta samá píseň. Dodělej školu. Kdy nám konečně představíš někoho, s kým ti to vydrží. Jez maso, vegetariánství je blbost. Anebo taky, kuře není přece maso. Neponocuj. Proč zase neodepisuješ.

Pff tak takhle ne! Přes opravdu lákavou myšlenku seknout se studiem doma a ztratit se v Číně ještě na nějakou dobu domů nakonec jedu. Ale ne ze strachu vybočit z kolejí, risknout to a namísto dokončeného bakalářského titulu (který, ruku na srdce, mi rozhodně pohodlí a úspěch v životě nezajistí) si najít jiný životní cíl. Jedu, protože chci. Protože se mi, přes všechny minulé nadávky, začalo po lingvistice trochu stýskat. Po lingvistice trochu a po kamarádech a rodině hodně. Lidé tu hodně často jdou za tím blyštivým lákavým přeludem, který jim Čína nabízí, až se tu pomalu ztratí. Je potřeba vědět, co chci a kam jdu. Vytrvat. Nenechat se zviklat pochybnostmi druhých ani vlastní lenivostí.

Navazování kontaktů s ostatními je, řekla bych, přirozená lidská potřeba. Po roce samoty, svědomité práci na sobě samotné, stýskání, odepírání a ne zrovna zdařeném pokusu o další vážný vztah přišel čas na to, abych si zase trochu pročistila okruh známých. Samozřejmě se v mém životě zase začali objevovat noví lidé. Ale s tímhle místem je zkrátka něco špatně. Přirozený zájem o druhého už vymřel nejspíš s dinosaury. Vše se odehrává jenom tak na oko. Lidé přichází a odchází v šíleném tempu, žádné kamarádství či jiný vztah nestačí nabýt na hodnotě, než zase zanikne. Zkusila jsem si něco, co skončilo, sotva začalo. Po pár pokusech o udržení kontaktu se rozhodnu na věc vykašlat. Jenom mi proběhlo hlavou, že doma jsou lidi, kteří se i po tom roce odcizení stále zajímají. Chybí nám rok společných zážitků, společných záminek k rozhovoru, ale komunikace stále funguje. Tam je reálný svět. Tam jsou kamarádi, kteří mě nepustí z hlavy po dvou týdnech, co se nevidíme.

Sleduju koutkem oka toho, s kterým jsem strávila minulou sobotu. Ještě stále slyším melodii, kterou jsme spolu hráli na kytaru. Ještě stále vidím ten zanícený zájem v jeho očích, když jsme spolu rozebírali etymologii čínských znaků. Teď vidím tak maximálně jeho záda, jak je soustředěný na rozhovor s jednou milou Číňankou. Musím se ušklíbnout, když si všimnu, že má vlasy svázané mojí gumičkou. Zarazím se nad smutnou pravdou, že se vlastně ani necítím moc zklamaná. Život tady už mě obrnil. Už mi nafackoval a řekl, že opravdu nemám nic očekávat. Od nikoho a od ničeho. Sny jsem všechny neztratila. Představa, že si budu nějakou dobu nerušeně žít podle sebe, živit se hudbou a angličtinou (tedy tím, že jsem Evropan), nasávat zkušenosti z různých kultur a učit se nové jazyky, je pro mě stále lákavá. Ale je to jako žít ve snu. Člověk má pocit, že se to opravdu odehrává. Že tu opravdu žiju. Že ještě můžu doopravdy milovat. Přitom probuzení a uvědomění, že se nic ve skutečnosti nestalo, je tak blízko. Že realita je jinde.

Je půl čtvrté a já v duchu posílám „přítele“ z minulé soboty do háje. Jdu si lehnout s myšlenkou, že ráno do školy asi nepůjdu. Cítím se klidná a nad věcí. Přece jenom, za měsíc nebo dva už budu tam, kam patřím.