Rozlepím oko a podívám se na mobil. Pak rychle a zmateně vyskočím. 9:12??? Jak se to mohlo stát? Budík, který jsem si nastavila na 6:10, zřejmě stávkoval. Ne, nezaklapla jsem ho ve spánku, naschvál jsem nastavila budíků více za sebou a telefon položila kus dál od postele. No co už. Za 13 minut mi odjíždí vlak, asi mu půjdu zamávat.
Můj den odjezdu, den, kdy opouštím Kunming, ale krásně začal. Po příjezdu na nádraží si taky nemůžu zrovna stěžovat, že bych se nudila. Fronty na lístky jsou nekonečné, pomalé, a Číňany udivuje můj počet a velikost zavazadel. (Čti: kufr, batoh a kytara. Rok života, rok vzpomínek, vtěsnaný do pár věcí). Asi po 45 minutách už jsem skoro u okýnka, když vtom ho náhle obsluha zavře a odejde si na oběd. Už se nemůžu ani rozčílit, život tady už mě poučil, že mi to stejně nepomůže.
S klidnou hlavou se tedy vydám k automatům na lístky. Ptám se, jestli zde můžu koupit lístek i bez čínské občanky. Prý můžu. Co se řekne, to platí? Ale to bychom nebyli v Kunmingu. Když se konečně dočkám a přijdu na řadu, obsluha mě rázně pošle tam, odkud jsem přišla. To už na mě ale mává britský kluk, kterého jsem potkala v řadě, že naše okýnko už je zase v provozu. Hurá tedy na lístky! S úlevou zjišťuju, že na vlak do Chengdu se dnes ještě dostanu. Platím 138 kuai (něco přes 400 Kč) za yingzuo硬座, tedy sedadlo druhé třídy. Radost z úspěchu zažene lítost nad již propadlým a výrazně dražším lístkem z rána, který byl za lehátko, yingwo 硬卧. Za hloupost se holka platí… Co tedy teď?
Nádraží je v obležení velkého počtu Číňanů, hledám místo někde v rohu, kde bych mohla kempit zbytek odpoledne. Budu tu totiž čekat asi 6 hodin, ale vyrazit ještě někam po Kunmingu vyhodnotím jako zbytečné. Brzy mě přijde otravovat babička, co prodává noviny. Za kolik? 2 kuai. Nechci. Tak tady tyhle, za 1 kuai. Pokrčím rameny a vytáhnu z kapsy zelenou zmačkanou jednokuaiovou bankovku. Noviny se občas hodí. Třeba je i na co si sednout.
O chvíli později potkávám Číňana, který mě lámanou angličtinou poprosí, abych mu pohlídala kufr. Když se vrátí, začíná klasická palba otázek. Jsi z Ameriky? Přijela jsi do Číny cestovat? A to jako jedeš někam sama? Co všechno táhneš v tom kufru? Chlapec, nebo spíše muž, kolem třicítky, pochází z Fujianu, tedy z jihovýchodní části Číny. Občas nerozumím jeho silnému dialektu. Povídáme a přitom zahájíme výměnu svačin. Za chleba dostávám na oplátku vajíčko vařené v hodně slaném nálevu. 好吃吗?
V další části mého dne stráveného na čínském nádraží se vydám nechat si zvážit zavazadla. Chvilku postávám vedle kluků, kteří přesvědčeně tvrdí, že stojí v řadě. Čekám a čekám, ale pak už mi to přijde podezřelé, tak je obejdu a mám po problému. Samozřejmě tam žádná řada nebyla. Ach jo, Číňani, vůbec mě to nepřekvapuje.
Prošla jsem kontrolou lístků a zavazadel, sedla si k sloupu a čekám na nalodění. Hned vedle mě leží Číňan na svém kufru a hlasitě chrápe. Kolemjdoucí udiveně koukají na něho i na mě. Ti drzejší mi nahlíží do počítače, aby při pohledu na český rozepsaný článek ve wordu zase zklamaně odešli. Kolemjdoucí zaměstanec si chce povídat. Ptá se, jestli umím čínsky. Se smíchem odpovím, že ne. Ale jaktože neumíš, když jsi mi právě odpověděla? Pochopil. Alespoň někdo mě v tomhle dlouhém, čekajícím dni, dni, kdy splácím cenu za svoji hloupost, pochopil.
