Z chodby slyším volání: „Bi Jingyue! Mu Shanwu! Bi Jingyue! Mu Shanwu!“ Protočím panenky a vylezu z pokoje.
Spolubydlící se právě vrátil domů a bude vyvolávat jména dalších dvou nebohých osob obývajících tento byt tak dlouho, dokud některá z nás nevyleze ven, protože si chlapec potřebuje popovídat.
Můj spolubydlící Li Jiaming je typický jižan. Přesněji, typický jižan a Číňan k tomu. Moje známá původem ze severní části Číny naše milé jižany zhodnotila takto: „Chovají se jako ženské. Jsou schopní se kvůli něčemu hádat půl hodiny, naši chlapi si po pěti slovech dají jednu do zubů a je klid.“ Je to tak, obyvatelé jižní Číny jsou naprosto srovnatelní třeba s Thajcema. Malí, štíhlí, ukecaní… no, jak ženské.
Mou další spolubydlící je také Číňanka, ale klidná, milá a tichá. Nicméně sdílet byt s čínským osazenectvem mnohdy vyžaduje ranec trpělivosti, opravdu hodně tolerance a potřebu být kdykoliv připraven na cokoliv. Nevyhnutelná řada komických událostí za tuto zkušenost ale rozhodně stojí.
Jiaming je například nadšený zpěvák. Jednou ráno mě probudí podivné zvuky linoucí se z našeho obýváku. Přehodím si polštář přes hlavu a snažím se to ignorovat. Po chvíli se vzdávám a vylezu ven z pokoje se záminkou jít se napít. Nenápadně projdu kolem Jiaminga, který se začne pochichtávat. Zalezu zpátky k sobě a čekám, co se bude dít. Po chvíli ticha hluk začne znova. Zpívá s nadšením, patřičně nahlas, čínsky a strašně falešně. S chladným výrazem jakoby nic vylezu z pokoje podruhé, v tom se za mnou ozve: „Hej, nauč mě prosím hrát na kytaru!“ Ucedím mezi zuby, že je teprve půl osmé. Se zavřenými dveřmi a špunty v uších poslouchám, jak tu stejnou zpívá už asi podesáté.
Jednou ráno mě pro změnu probudilo hlasité bouchnutí dveří. Nějak hlasitější než běžně.. Vstanu a jdu se podívat ke dveřím. A do háje… zabouchnuto. Čínské dveře od bytu bývají dvojí, jedny vypadají stejně jako dveře, na které jsme zvyklí, ty druhé jsou těžké, kovové… A právě naše těžké, kovové, starší a ne snadno otvíratelné dveře se nemilosrdně zabouchly a já skrze zamřížované okýnko v nich koukám ven na chodbu s pocitem vězně. Jiaming si asi myslel, že už nejsem doma, a tak zavřel i ty dveře, které necháváme otevřené, když je někdo doma. Pomalu začínám panikařit, protože ani po několikátém pokusu zamknout-odemknout se mi nepodařilo prchnout na svobodu. Rozhodnu se pro hlasitou možnost a volám, jestli tam venku nikdo není. Naštěstí brzy přijde soused a já mu s výrazem zvířete chyceného do pasti podávám skrz to zamřížované okýnko klíče. Taky to zkouší a bez úspěchu. Moje panika roste, ale snažím se tvářit klidně. Rozhodneme se zavolat Bi Jingyue. Soused s ní chvíli hovoří a dostane instrukce, že do dveří musí sakra zabrat. Po silném lomcování se stará železná vrata konečně otevřou a já jsem zachráněna. Nicméně od té doby jsem ráno vzhůru pokaždé, když slyším, že někdo už odchází z bytu.
Jak už jsem zmínila, Jiaming je opravdu útlý a malý, opravdu nepůsobí dojmem, že by před vámi stál chlap. Ale velmi rád vám dá najevo, že vy jste ta slabá žena. Třeba mi pomůže pověsit prádlo, když vidí, jak se tam natahuju (a on se tam natahuje taky bo je ne o víc než 5 cm vyšší). Nebo si se mnou musí dát páku. Po dlouhém a vyrovnaném boji to nakonec vzdám. K jeho velké radosti. Smradovi malému.
Nad jeho stylem oblékání by jeden taky zakroutil hlavou. Jakmile pominou zimní teploty, objeví se náš milý Jiaming v úplých bílých tříčtvrťáčcích a modré úplé halence s výstřihem do V. Uf.
Nudíte se? Nepořizujte si medvídka mývala. Číňan bude stačit.
