Včera mi Michal napsal, jestli nechci přijet do Guiyangu. Tak jsem sbalila batoh a jela.
Procházím nádražím, odbavuju všechny formality a nasedám do vlaku. Už to všechno znám, jak to chodí. Projíždíme Liupanshui, třímilionovým „městečkem“ na hranici provincií Yunnan a Guizhou. Je to místo, kde jsem poprvé v Číně pracovala. Moje první monkey show. Tam a zpět, jakoby se vracela minulost. Nebo naopak, vidím Liupanshui a připomíná mi to, kolik času od mé minulé návštěvy uběhlo. Byl první leden a právě začínal můj pátý měsíc v Číně. Tenkrát jsem byla spokojená s tím, že větší část pobytu v Číně mám ještě před sebou, a byla jsem zvědavá, co přijde. Poslední dva týdny v Číně.. Je dost pravděpodobné, že se sem ještě vrátím. Ale aspoň už jsem sundala růžové brýle. Čína je fajn.. Občas. Občas taky člověku začne lézt na nervy.
Vedle mě sedící slečna se mě ptá, jak jsem tu už dlouho, odkud pocházím a spoustu dalších podobných otázek. Typická konverzace ve vlaku. Pochválí mi moji čínštinu. Poděkuji a dodám, že je ještě hodně co zlepšovat.
Hlavní je se neztratit.
Určitým způsobem už jsem součástí Číny, i když nikdy nezapadnu úplně. A mám teď rozečtenou knížku v češtině. A ve sluchátkách českou hudbu. Kousek domova, který tu mám s sebou. Cítím se vyrovnanější než jindy. Mám to tu ráda, ale za dva týdny jsem doma! Něco končí a něco začíná. Kunming se stal mým novým domovem a opravdu se tam chci vrátit. Ale nic v životě není na 100%. Taky se může stát, že přijde něco dalšího a nebudu se vracet na stejná místa. Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš? Ať to bude jakkoliv, bude to přesně tak, jak to má být.
