Kolem na kole

Tak zase jednou odpoledne sednu na kolo a mažu na boulder, jako obvykle asi jednou za týden.

Jízda na kole je tu dost specifická a už si pomalu začínám zvykat. Zaprvé, odhadovaný čas odpovídající tempu na jaké jsem zvyklá z ČR, je třeba vynásobit dvěma.  Minimálně. Dobře, přiznávám, že jeden z důvodů proč tak je fakt, že můj orientační smysl je opravdu chabý a často se tu ztratím. Ale hlavní je to, že se prostě musím přizpůsobit čínskému tempu. Oni jsou tak hrozně pomalí! A je jich hodně, opravdu hodně, takže předjíždět a kličkovat v davu, to už chce opravdu umět.. a já zatím neumím.  Zařadím se tedy do pomalého vláčku v pruhu vyhrazeném pro cyklisty a asi i skútry a pomalu se sunu kupředu. Dnes se mi nějak hůře dýchá, provoz je opravdu hustý a vzduchem lítá kde co.. Raději ani nechci vědět, o kolik horší je zdejší vzduch v porovnání třeba s Ostravou.. a to ještě pořád bydlím v relativně klidném čínském městě. Naštěstí pro mě, ta jejich netolerance dopravních pravidel (občas zapochybuju o tom, zda tu vůbec nějaké mají) by byla v rychlejším tempu dost vražedná. Není problém tu potkat skútr, kolo, dokonce i auto a jakýkoliv další dopravní i nedopravní prostředek v protisměru.. Ano, pořád mluvím o pruhu „pro cyklisty.“ Dorazím na místo a parkuju kolo v malém placeném parkovišti. Ty jsou zde běžné, kola se kradou opravdu hodně a není radno ho nechat někde venku jenom tak bez dozoru, byť zamčené. Na druhou stranu, parkovné je opravdu levné, za kolo platím 1yuan(asi 3 Kč). Během lezení probíhá jako obvykle lekce čínské konverzace. Ještě chvilku a snad budu lépe rozumět. Při odchodu se mě Xiaofeng (nebo jak se ten kluk jmenuje, s jejich kreativními jmény je opravdu těžké si všechny ty variace zapamatovat, nesuďte mě za to) ptá, co mám v plánu večer, to prý chodí lozit víc lidí. V odpolední době, kdy sem chodím já, tu bývá dost prázdno. Slibuju, že se příště budu snažit dorazit spíše v době, kdy mají čas i ostatní. Vyzvednu kolo, jako pokaždé zdvořile odmítnu pozvání rodinky, co parkoviště hlídá, abych se s nimi najedla, a frčím dom. Popravdě, jak mě jízda v čínské dopravě děsí přes den, tak jsem se snažila jízdě po tmě vyhnout. Ale najednou zjišťuju, že to není tak zlé. Město je pěkně nasvětlené a i když je provoz pořád celkem hustý, už tu není aut, za to kol a skútrů přibylo. Navíc to není jak u nás, že po šesté večerní je všechno zavřeno a město je mrtvé, pilní Číňani mají svoje krámky otevřené dlouho do noci.. takže město má vlastně podobný ráz jak ve dne. Čínským tempem jedu zase zpátky (tímto se omluvám těm, kteří se mnou budou chtít vyrazit někam na kolo zase v ČR, asi mi bude chvilku trvat se tohoto zlozvyku zbavit :D ) a koukám okolo, co bych si tak koupila na večeři. Jindy jím v menze dvakrát denně (neberte to, teplé jídlo za cca 15 Kč), ale chci to trochu omezit, jídlo je tam dost mastné. Parkuju kolo na drze přímo před vchodem do zelinářství a vybírám si rajčata, přitom pořád kontroluju kolo. Bavím se pozorováním čínského páru. Kluci, jestli jste mi někdo někdy řekl, že jsem moc dětinská nebo málo samostatná, tak to teda vezmete zpět! A vy, čínské holky, seberte se trochu.. Ono možná působí roztomile, pokud je žena slabá a bezbranná, ale nic se nemá přehánět, že jo. Pobavená tím, jak se slečna nemůže rozhodnout, jestli banány koupit či ne (a co potom rozhodnout se, kolik jich vzít!) a taky tím, jak vážně její bezradný přítel bere svoji povinnost jí být nápomocen, hledám další jídlo. Procházím rušnou ulicí, zamávám klukům, kteří si zase všimli, že nejsem Číňan, a nakonec kupuju jakousi divnou kaši uvařenou z rýže, hrášku a ještě čehosi, jak po ochutnání zjistím. Nejdříve jsem se snažila ptát slečny, co to prodává, ale asi ji mé všetečné otázky na tělo dost zaskočily, tak jsem nakonec pokrčila rameny a řekla si, že to prostě risknu. Ale moc dobře vím, že tentokrát nebyl problém v mojí čínštině, že slečna nepochopila, na co se ptám. „Je v tom zelenina?“ opravdu říct umím!