Rozhodl jsem se napsat pár slov k výročí 100 let naší samostatnosti a ohlédnout se za našimi úspěchy ve všech oblastech.
Uplynulé století bylo pro naši zemi složité a neklidné. Zažili jsme dobré, ale i špatné chvíle. Já bych se teď rád zaměřil pouze na ty kladné věci a úspěchy, na které můžeme být právem hrdí. V první řadě jsou to lidé, kteří za nás bojovali a umírali. Jsou to legionáři, odbojáři, čeští letci v Británii, vojáci na Západní i Východní frontě, Milada Horáková, lidé kteří se postavili proti sovětským tankům, Jan Palach nebo současní čeští vojáci, kteří bojují a umírají po celém světě proti teroristům. Měli jsme a máme i schopné politické osobnosti jako jsou Masaryk, Švehla, Beneš, Rašín ale i Havel, Pithart, Klaus či Zeman (ať na ně v současnosti máte pohled jakýkoliv, já si vážím všech). Jsou to sportovní úspěchy, ať jde o stříbro na MS ve fotbale v Itálii a Chile, zlata v hokeji (např. Štvanice 1947 či Nagano 1998). Jsou zde ale i další jména: Zátopek, Čáslavská, Ledecká, Jágr… Máme i spoustu úspěchů v kultuře či vědě. Lidé jako Čapek, Hašek, Seifert, Werich nebo Karel Gott jsou známí po celém světě, stejně jako český film a divadlo. Jaroslav Heyrovský je nositelem Nobelovy ceny. Ani v hospodářské oblasti se nemáme za co stydět. Za Masaryka jsme patřili mezi nejbohatší státy na planetě. Firmy jako Baťa, Tatra, Škoda nebo Kofola známe všichni. Ani v současnosti to není vůbec špatné. Jsme jedna z nejbohatších zemí, máme nejmenší nezaměstnanost a chudobu v Evropě. Jsme klidná a bezpečná země. Nutné je ale ocenit všechny obyčejné lidi, kteří tu po staletí žili, tvrdě pracovali, vychovávali děti a starali se o své okolí.
Česká republika je opravdu jedna z nejlepších a nejkrásnějších míst na zemi. Náš největší problém vidím v malé sebedůvěře. Stále něco kritizujeme, stále si na všechno stěžujeme, podceňujeme se a sami sobě si nadáváme. Proč?
Byl bych rád, kdybychom dalších sto let tohle zkusili zlepšit a až naši potomci budou slavit 200 let, tak aby žili alespoň tak dobře, jako teď my.
