Svět po pandemii - 1. díl

Korona, korona, korona. Poslední dobou neslyšíme nic jiného. Logicky je to všude téma číslo jedna. Jaké to však bude mít dlouhodobé následky? 

V mediích se spíše jen ta zdravotnická rovina, jako kolik lidí se nakazilo, zemřelo či vyléčilo nebo se případně píše o krátkodobých ekonomických dopadech pro podnikatele a ekonomiku.

Málokdo se ale zamyslí na tím, jak tato velká krize ovlivní náš svět dlouhodobě. Jak se změní naše životy, společnost, politika či mezinárodní vztahy. Pokusím se teď predikovat, jak bude Evropa vypadat v roce 2022. Berte to jen jako moji fikci, která je však založena na seriózních faktech a příkladů z historie.

Vezměme to nejdříve obecně. Koronakrize de-facto zastavila ekonomiku ve světe a velkou část obyvatelstva zavřela doma. To se ještě nikdy v historii v takové míře nestalo. Ani za války se výroba nezastavila, pouze se přeorientovala na jiné odvětví, produkty a mechanismus. Navíc maloobchod víceméně fungoval dál. Ekonomické dopady tedy nyní budou obří a zcela jistě se celá EU dostane do hluboké recese, která bude trvat cca 2-3 roky. (to je optimismus)

Co to bude znamenat pro nejvíce zasažené země jako jsou Itálie či Španělsko? Nejdříve pojďme k Italům. Ta už je v problémech dlouhodobě a vlastně se z té krize let 2008/09 nedokázala nikdy pořádně vyhrabat. Je obrovsky zadlužená a aby svůj dluh aspoň trochu zkrotila, tak se posledních 10 let snažila vést silně úspornou politiku. Ta ale zase bránila ekonomickému růstu a země tedy vlastně těch 10 let stála na místě. Nezaměstnanost byla pořád vysoká a mzdy stagnovaly.

Flustrace, únava a nespokojenost rostly a v kombinaci s migrační krizí došla Italům trpělivost a v posledních volbách výrazně uspěly proti-systémovým subjekty jako Hnutí 5 hvězd či Liga (Salvini). Ty se pokusily ekonomiku nakopnou, ale ani jim se to plně nepodařilo. Itálie je proto v roce 2020 ve stále stejných (možná horších) problémech jako před 10 lety a Italové už toho začínají mít dost. A teď bum, koronavirus a další velká krize.

Pokud Itálie nedostane nějakou finanční pomoc, tak jí zcela jistě v nejbližší letech čeká bankrot. To však EU nebude chtít nikdy dopustit. Krach člena eurozóny by sebou do propasti vzalo i další země. Proto, i když se teď bohatému Německu a Nizozemsku moc nechce, nakonec ustoupí a nějakými metody jim pomohou, budou na ně doplácet a Itálii zachrání. Bude okolo toho však hodně tahanic, jednání, summitů a hádek.

Němci a EU jim ty peníze nedají jen tak. Stejně jako po Řecku budou chtít výměnou drastickou úspornou politiku. To následně vyvolá v Itálii velký odpor a můžeme čekat demonstrace, nepokoje, stávky atd. (Žluté vesty po italsku). Navíc vládní Hnutí 5 hvězd vzniklo na odporu k šetření, proto si moc neumím představit, že to podpoří a nejspíše tedy padne vláda. Nezaměstnanost bude veliká, životní úroveň bude klesat… Ale Itálie se udrží. 

Tato situace však v Itálii vyvolá silnou proti-německou a proti-unijní náladu. V dalších volbách budou asi bodovat politici typu Salviniho. Ani ten, jak se poslední dny ukazuje, už není pro Italy dost rázný a na jeho úkor naopak sílí tzv. Bratři Itálie, kteří jsou ještě radikálněji proti EU a chtějí opustit eurozónu nebo dokonce celou unii. V roce 2022 se tedy klidně můžeme bavit o Italxitu. 

Ve Španělsku bude situace podobná. Zemi bude hrozit bankrot, ale i jí nakonec ECB či Německo nakonec zachrání. Opět to však bude za cenu úsporných opatření, které bude pro současnou levicovou vládu dost těžké, i kvůli tomu, že její součástí je krajně-levicové hnutí PODEMOS. To vzniklo během poslední krize z demonstrací proti úsporám. Proto nejspíše i tam padne vláda a můžeme čekat vzestup dalších silně levicových formací, která bude pořádat stávky, demonstrace a odpor proti šetření.

Recese ještě více vyhrotí Katalánskou krizi. Tato bohatá oblast začala totiž razantně usilovat o nezávislost až před 10 lety, během ekonomické krize. Tehdy Katalánce (zejména mladou generaci) štvalo, že si musí utahovat opasky, aby dopláceli na zbytek chudého Španělska. Napětí se tedy nyní bude ještě více stupňovat. Navíc v situaci, kdy stále přetrvávají silné vzpomínky a trauma na referendum z roku 2017.

Naopak ve Španělsku posilují nacionalisté, (strana Vox) kteří odmítají jakékoliv ústupky vůči Kataláncům. Ti také budou nejspíše v době krize sílit. Situace tedy ve výsledku může skončit ještě hůře než v Itálii. V roce 2022 možná budeme sledovat krvavé střety v ulicích Barcelony a začátek defacto nové španělské občanské války.

Vážná bude situace i ve Francii. Tam se Macron pracně, už od svého zvolení, pokouší zreformovat zkostnatělý sociální systém. Čelí však silnému odporu veřejnosti (Žluté vesty či obří stávky dopravy z přelomu roku 2019/2020).

I když je Francie také hodně zadlužená, u ní to zas nebude tak horké jako u té Itálie či Španělska. Problém spíše vidím v tom, jak v době krize přesvědčit chudé Francouze, aby na tyto zadlužené státy dopláceli, zatímco oni nemají práci ani peníze. Ekonomická recese určitě silně dopadne i na ně a protože i Francouzi jsou dlouhodobě nespokojení s velkou nezaměstnaností a chudobou, sociální napětí bude touto novou krizí ještě více vypjatější. Žluté vesty mohou zažít svoji renesanci a Macron přijde o poslední zbytky popularity. Posílí krajní pravice i levice a v roce 2022 během prezidentských voleb může Macron prohrát a do čela státu se postavit buď LePenová, či někdo podobný, kdo zcela francouzskou politiku změní.

Německo na tom zas tak špatně nebude. Je to bohatý stát s relativně malým dluhem. Ovšem i tam vzroste nezaměstnanost a bude stále těžší Němce přesvědčovat, aby stále zachraňovali a pomáhali migrantům či dopláceli na zadlužené země jako Řecko, Itálie, Španělsko…

Zajímavé bude sledovat budoucnost Zelených, kteří měli slušně našlápnuto vyhrát další volby. To teď uplně nevidím, ale nevim. Jedno je však jisté. V roce 2022 definitivně končí éra Merkelové.  

To je zatím všechno. V dalším díle se podívám na zbytek EU a Británii.

Svět po pandemii už nikdy nebude stejný, jako v letech před koronavirem.