Zchátrat v Londýně je jednoduché

Londýn, stejně jako ostatní západní velkoměsta, skýtá obrovské možnosti rozvoje duševního či profesionálního. Na rozvoj tělesný už však nezbývá mnoho času. Člověk fyzicky chátrá s každým novým dnem.

Vždycky když jedu navštívit dědu a babičku na jejich chalupu na Slovácku, s palčivým pocitem si uvědomím, kolik času oba tráví fyzickou prací na čerstvém vzduchu. Při porovnání se svým životním stylem se trochu stydím. Děda každý podzim posbírá a odnosí tuny ovoce, z kterých pak v zimě pálí hektolitry pálenky. Taky řeže dřevo, stará se o stromy, seče trávu, sází, okopává a sklízí brambory, bourá a staví ploty a stodoly. Babička se stará o zahradní plodiny, zvířectvo, sběr hub, ostružin, různě dědovi pomáhá a udržuje jej v chodu pokrmy připravenými z přirozeně-bio-potravin, které si sami produkují. Oba jsou přes svůj věk relativně zdraví a snad i spokojení.

Já jsem pravý opak. Většinu dne prosedím u počítače, v autobuse, ve vlaku a ve škole, přičemž jedinou nevynucenou námahou jsou mi večery strávené v práci, kdy s táckem v ruce a úsměvem na rtech obšťastňuji londýnskou smetánku. Pravda, naběhám se dost. Ovšem je to zase v restauraci, v uzavřeném prostoru nasáklém pachy z kuchyně. V běžném dni se dostanu ven zhruba na 10 minut při přecházení z nádraží a zastávek do budov a naopak.

Koupil jsem si kolo

Ano, koupil jsem si kolo a začal jezdit každý den. Třetí den jsem dostal „permanentní“ rýmu, pravděpodobně způsobenou kombinací alergické reakce na výfukové plyny a časté jízdy v londýnském dešti. Rýma mi vydržela po celé tři týdny, než mi kolo ukradli. Dalším negativním faktorem byl stres z každodenních minikolizí s řidiči z nejrůznějších končin světa, v nichž na silnicích stále ještě platí právo silnějšího (mám na mysli zejména řidiče z tropické Afriky a jižní Itálie). Musím však přiznat, že jsem se tři týdny celkově cítil skvěle. No ale co teď, bez kola?

Zapsal jsem se do školní posilovny.

Posilovny a fit-centra jsou na jednu stranu super věc, zejména v dnešní době, kdy už v nich nepřevažují jenom „posilovací“ stroje, které moc nemusím. Díky své severské tělesné stavbě mám svalnatou postavu přirozeně, navíc mi svaly při jakékoliv námaze rostou s obdivuhodnou rychlostí. Za měsíc posilování bych mohl vypadat jako mladý Schwarzenegger, což by určitě nebylo ani trochu sexy. Potřebuji se spíše zbavit jiného aspektu arijského těla, jímž je neustálé tvoření tukových zásob pro přežití krutých polárních zim.

V tomto ohledu je naše posilovna/fit-centrum vybavená dobře. Najdete zde šlapací, veslovací, chodící a různé podobné stroje, které věrohodně simulují přirozený pohyb osob žijících mimo Londýn. Dokonce i člověku pomáhají zapomenout na strastiplnou námahu: každý stroj má v sobě zabudovanou malou obrazovku, kde si můžete zvolit asi z 30ti programů, zapojit sluchátka a nemyslet na cvičení. Futurismus hadra.

Ovšem když se nad tím člověk trošku zamyslí, je to až k pláči. V uzavřeném prostoru běžíte na černém pásu, v uších máte sluchátka, čumíte na videoklipy, zprávy BBC či béčkový western. Vskutku depresivní. Co by na to asi řekl Orwell?

Nakonec člověku nezbude nic jiného, než se z Londýna odstěhovat někam na venkov, koupit dům se zahradou a prožít zbytek života v idylicky zdravém prostředí. Babi a dědo, jak moc vám závidím!